Na neděli byl naplánován ponor v rámci kurzu Intro to Tech na Miličín s cílem procvičit základní technické dovednosti, osahat si nové detaily výstroje a mírné změny v její konfiguraci. Plán jasný, počasí krásné, nálada výborná i přes brzkou hodinu srazu v 8.00 (!!!!). Kdo to proboha vymyslel, asi já, už mě to ke stáru vynechává. Přesto jsou všichni na místě včas, sice trochu pomačkaní, ale odhodlaní.
Balíme a vyjíždíme, vše jde jak po másle až do příjezdu na místo. Šok, s tímhle nikdo nepočítal. Celý lom je pod ledem. Ne nějaký povlak, ale regulérní, 1- 2 cm silný příkrov. To jsme nečekali. Inu Sibiř, sice jen česká, ale naše. Byli jsme hrubě nepřipraveni, žádné reely, nic.
Musíme prostě jinam, ale kam? Nejblíž je Bořenka. Brána na dva zámky a telefon mlčí. Dáváme hlavy dohromady a dumáme, Slapy, Orlík? Nakonec někdo pronese, co Hříměždice? Víme jakou mají v posledních letech pověst, ale jsou blízko. Jedem.
Nebyl jsem tu dobrých 8-10 let, ale srdce mi plesá, tady jsme začínali. Voda vypadá tak na hraně, nic křišťálového, ale už nikam nejedeme.
Strojíme sebe i láhve a jdem. Využijeme dnešek na orientaci. Rozdělujeme se na dvojice, S-dril, bubbleček (nezaměňovat s blbečkem), V-dril a plavem. Objíždíme lom, proplaváme konstrukcí mola a kopírujeme stěny. Nostalgie mě plní hlavu. Viditelnost je tak do 2 metrů, ale cvičit se tu dá.
Necelá hodinka ve 4°C „teplé“ vodě rychle uplynula a já osobně jsem spokojený. Viděl jsem po letech ty původní Hříměždice.
Zapsal: Petr Večeřa
