Na počátku šedesátých let dvacátého století byli vrakoví potápěči nuceni používat při svých prvních průnicích do vraků nejrůznější improvizované potápěčské svítilny, které buď propouštěly vodu nebo nevydržely vysoký tlak, jelikož žádná skutečná potápěčská světla nebyla k dispozici. Tou dobou se na trhu objevila první Ikeho světla (Ike´s light), která představovala začátek výroby skutečných podvodních svítilen a také vznik světoznámé značky IKELITE.

Ve stejné době přinesla společnost IKELITE do potápěčského průmyslu první potápěčský kompas s otočnou fazetou a možností přímého odečítání stupňů. V té době se jednalo o převratný koncept, který se stal průmyslovým standardem pro všechny současné analogové potápěčské počítače.

Společnost IKELITE následně vyvinula nový uzavírací podvodní systém a začala hledat produkt, pro který by tento systém mohla využít. Podvodní pouzdra té doby byla vyráběna převážně lepením několika plexiskel dohromady. Nyní se nabízela možnost vyrobit pouzdro bezešvé s tím, že pro jeho uzavření a zajištění by se využil právě zmíněný nově vyvinutý systém. Tento uzávěrový systém se osvědčil a v současné době ho využívá většina aktuálně vyráběných podvodních pouzder.

Společnost postupně rozšiřovala nabídku podvodních pouzder nejen pro fotoaparáty, ale i pro dálkoměry, jednooké zrcadlovky a postupem času i videokamery. První videokamery vyžadovaly dvě samostatná pouzdra, jedno pro kameru samotnou a druhé pro přenosný rekordér.

Šedesátá léta postavila společnost IKELITE přímo doprostřed (nebo spíše na začátek) rozbíhajícího se podvodního fotografického průmyslu. Fotografové tehdy používali k osvětlení fotografovaných objektů především zábleskových žárovek. Elektronický blesk byl tou dobou na počátku své existence a IEKLITE se hned od počátků snažil využít této nové technologie pro svá podvodní pouzdra. S novými elektronickými blesky skončila éra neskladných, plovoucích zábleskových žárovek.

Hlavním nedostatkem povrchových elektronických blesků při použití pod vodou byl problém se synchronizačními okruhy, podvodní fotografové navíc vyžadovali stále výkonnější blesky se širším úhlem pokrytí. IKELITE se rozhodl pustit se do vývoje vlastního blesku se super širokoúhlým pokrytím a dobíjecím zdrojem s kontrolními okruhy pro jednotnou intenzitu záblesku a rovnoměrnou dobou nabytí mezi jednotlivými záblesky. Výsledkem byl podvodní blesk Ikelite SubStrobe 150, který se stal pro mnoho podvodních fotografů nezapomenutelným.

SubStrobe 150 mněl mnoho následovníků s různým úhlem pokrytí, různým výkonem a nejrůznějšími inovacemi. IKELITE v průběhu svého vývoje představil pomocné světlo pro autofokus, kontrolku nabytí s audio signálem, univerzální synchronizační kabely, bezdrátový TTL  slave senzor, vyměnitelné bateriové zdroje, inteligentní systém dobíjení, indikátor nabytí baterií, zrychlení nabíjecího cyklu a dvouletou záruku na produkty. Pro mnoho zákazníků mám velký význam i to, že veškerý vývoj i montáž produktů probíhá doposud přímo v srdci IKELITE, v Indianopolis ve státě Indiana, USA.

IKELITE byl prvním výrobcem, který do svých světel montoval pojistku vypínače, vždy se snažil každý svůj produkt vylepšovat a v každé nové řadě produktů nabízet vždy něco nového. Uzavírací systém světel RCD, PC a PCa Lites je toho nejlepším příkladem.

Společnost IKELITE vyrábí vysoce sofistikované, unikátní produkty pro profesionální podvodní fotografy jako digitální podvodní exposimetr, speciální produkty jako AquaShot systém pro jednorázové podvodní kamery, pouzdra pro digitální zrcadlovky od amatérských po profesionální, inteligentní systém špičkových podvodních blesků a skutečně funkční systém ramen a uchycení světel a blesků.

Společnost je proslavená svým přístupem k zákazníkům ohledně podpory a servisu pokud je třeba. Veškeré případné problémy, stížnosti nebo návrhy jsou neustále monitorovány a i jejich prostřednictvím se IKELITE snaží být vždy krok před konkurencí. I přes to zůstává IKELITE malou společností s osmdesáti zaměstnanci, které těší jejich podnik …

zdroj: oficiální stránky výrobce www.ikelite.cz
přeložil  Mgr. Petr Řehák, 2011