V sobotu jsme se potkali v 9:30 ráno v Písnici a úkol zněl, že do půl hodinky nabalíme auta a vyrážíme směr lom u Bořené Hory. Po příjezdu na základnu panoval trochu chaos, k autům jsme nanosili hromady a hromady tašek, lahví, potápěčského vybavení, že jsem nechápala, kolik nás vůbec jede.
A jestli se vůbec do 3 aut vejdeme. Navíc uvnitř základny hučel kompresor, takže už od rána jsme se domlouvali pomocí znakové řeči :-) Nakonec jsme v 10:45 nastrkali vše do aut a vyjeli směr D1. Dopolední prázdninový provoz byl opravdu neskutečný, asi někde za Prahou dostali banány, protože aut bylo požehnaně a tak jsme jen poslušně popojížděli v koloně. Na sjezdu směr Benešov jsme se opět zařadili do kolony aut a ujížděli směr Bořená Hora. Po cca 1,5 hodince v autě a najetých 70 km jsme se dostali na místo! Hurá!
Z aut jsme to zase vše vynosili k vodě, kde už bylo několik dalších hloučků potápníků. Po cca hodině strojení, ladění výstroje – zejména Alešových „O kroužků“ jsme se dostali do vody. V tu stejnou dobu dojel kamarád z Třebíče Vašek, který byl během 5 min. ve vodě i s veškerým vybavením. Nikdo nechápal, jak se tam tak rychle vzal Voda na hladině měla 20 stupňů a tak jsem si říkala, že dole nebude tak strašně, jak zlí jazykové predikovali. Po prvním zanoření spolu s Petrem a mým buddym Vláďou (alias Medvídkem :-)) jsme se poztráceli, protože viditelnost byla tak 1 m. Děs! Nikoho jsem kolem neviděla a bylo mi jasné, že pokud ještě tak 10 sekund neuvidím, tak jdu nahoru. Neviděla. Tak šup pomalu nahoru. Na hladině jsme se všichni potkali a navíc se vynořil i Aleš, který se také dole ocitl sám. Takže jsme přeskupili naši skupinku a já měla nového Buddyho Aleše. Instrukce zněly, že pokud bychom se tentokrát oba „páry“ ztratili, tak se už nebudeme vynořovat a zůstaneme se svým buddym pod vodou a uděláme ponor. Znovu jsme se zanořili a druhou dvojici Petra a Vláďu jsme opět ztratili. Takže jsem zůstala s Alešem a plavali jsme vstříc šedozeleným stínům. Pomalu jsme klesli a i teplota vody začala klesat. V hloubce 16 m jsem pocítila už opravdu chlad a koukla na počítač, který ukazoval 8 stupňů. Nejradši bych si v ten moment zahřála neopren :-), ale byl půjčený, tak jsem zatla zuby, spojila ruce kolem těla a snažila se zahřát jinak. Aleš se mě naštěstí taktně zeptal – naznačil, jestli mi je zima. Tak jsem přitakala a šli jsme výš. Viditelnost byla fakt děsná. Po cca 40 min. jsme se vynořili a já vůbec nevěděla, na které straně lomu se vynoříme. Byla to úleva cítit 20 stupňovou vodu a sluníčko.
Pak jsme se všichni sešli nad guláškem a pifkem :-) v místní hospůdce. Po posilnění jsme si dali snad 4 hodiny teorie – plánování ponorů a řešení problémů. Ve 20 hod. jsme zahájili druhý ponor. Tma venku ještě nebyla, ale sluníčko už rozhodně nesvítilo a pod vodou to bylo s viditelností ještě horší než u prvního ponoru. Tentokrát jsme šli ve třech – Petr, Vláďa a já. Namířili jsme si to rovnou k dodávce, kterou jsme viděli až v momentě, kdy jsme do ní málem narazili. Pohybovali jsme v hloubce cca 8 – 10 m, kde měla voda nějakých 12 – 14 stupňů, takže se to v neoprenu dalo přežít. Pozitivní bylo, že jsme v kamenech uviděli úhoře a mohli ho chvíli pozorovat. Modrýma očima na nás civěl a nevěděl, kdo to na něj svítí. Když jsme asi po 50 min. vylezli na hladinu, tak jsem byla docela ráda, že máme ponor za sebou, protože pocit nevědomosti, kam plaveme, co tam bude, do toho pohled na spadené stromy a větve ve tmavé vodě mi nedělal úplně dobře. Taky jsem po vynoření hned řekla Petrovi, že potápění budu nadále praktikovat pouze v moři, kde je krásně vidět. Petr se mě snažil uklidnit, že to zítra bude lepší, ale moc jsem mu nevěřila.
Večer jsme se posílili párečkama, steakama a Broňa opět svojí porcí hranolek (nic jiného vegetariánského tam neměli :-) ). Pak jsme ještě probírali podvodní zážitky, shlédli video se žralokama z potápění na Kubě a šli vzorně spát… (teda po pravdě jsme jim trochu ochutnali bar, ale všichni jsme byli unavení po celém dnu a nikdo to s těmi tekutinami nepřehnal ).
V neděli ráno jsem se probudila a z auta, ve kterém jsem spala, jsem viděla už nějaké jedince, jak se trousí kolem dokola. Překvapilo mě, že jsem byla jedna z posledních, kdo teprve vstával, protože všichni ostatní už seděli po snídani v hospodě. Pak padl povel – do vody a já se přesunula k lomu a chystala si vybavení. Broňa i Vláďa ještě spali, takže jsem šla jen s Petrem a Alešem. Oba dva vybaveni pořádnými děly – myslím fotoaparáty a blesky Po zanoření mě moc překvapilo, jaká byla viditelnost. Viděla jsem nejenom svoje ploutve, ale i cca 5 m před sebe! Najednou se objevil kapr a pak další. Hnedka byl ponor o něčem jiným. Plavali jsme po směru hodinových ručiček kolem lomu, nejdříve k helikoptéře, kterou si kluci fascinovaně fotili a já jí proplouvala. Paráda! Pak jsme nad námi zahlídli štiku. Po skoro hodinovým úžasným ponoru jsme se vynořili a já měla úsměv na tváři! Jo a ještě musím zmínit, že na tenhle ponor jsem poprvé dostala kompas a měla jsem určovat, kde je výlez z lomu. I po krátké instruktáži na suchu jsem si nebyla úplně jistá, jak ho mám používat, ale po chvíli jsem pochopila, jak s kompasem pracovat a při dotazu pod vodou, kde je výlez jsem určila správný směr a také tam ostatní dovedla. Uffff, a tak jsem se práce s kompasem bála!
Když jsme vylezli z vody, tak na břehu už byla pěkná skupinka nových lidí. Byl tam i Petr Večeřa se svým 80 let starým potápěčským skafandrem s měděnou přilbou. My jsme se odešli občerstvit a začala nám další teoretická přednáška. Následně jsme byli informování, že Petr V. si začíná chystat svůj skafandr a chystá se pod vodu. Tak jsme dokončili přednášku a přesunuli se k vodě a pozorovali oblékání a ponoření Petra. Zajímavé, ale do tý helmy by mě nikdo nedostal! Brrr
Následně jsme ještě zvládli čtvrtý a to poslední ponor tohoto víkendu. Šla jsem pod vodu s Vláďou a záchranářem Danem. Broňa šla tentokrát s Petrem. Dana jsme museli přemluvit, ať jdeme podél kamenného břehu dokola lomu a ne jen tak brouzdat doprostřed lomu. Danovi se nechtělo, protože se bál, že s Vláďou zvíříme sediment a nic neuvidíme a ztratíme se. Po krásném ponoru, kdy jsme viděli obrovské 2 štiky zaparkované ve spadlé bříze jsme se vynořili a Dan nás pochválil a řekl, že nám to s Vláďou moc šlo. Pochvalu jsme s Vláďou moc uvítali.
No a pak už jsme jen sbalili všechny naše tašky, bedny a lahve, naládovali vše do aut, zaplatili nemalé peníze za celý víkend a uháněli směr Praha. No, slovo uháněli není to správné, spíše se pomale sunuli směr Praha, protože za celou cestu k D1 byla maximální rychlost 60 km / hod. Na základně jsme proprali věci pod teplou sprchou a vydali se k domovům. Závěrem musím říct, že nedělní ponory mě přesvědčily, že potápění v místních podmínkách není špatný a už se těším na další. I když moře je furt moře :-) :-)
zapsala Lenka Hobzová, NAUI Scuba Diver
