Je úterní večer a já po celém dni sedím u počítače a snažím se dokončit report z našeho výletu za potápěním do Chorvatska, tentokrát na ostrov Murter, ležící nedaleko národního parku Kornati, přibližně v polovině cesty mezi Zadarem a Splitem.

Psaní reportu mi jde tentokrát pomaleji než jindy a já už vím, proč tomu tak je. Letošní potápění na základně Fundivingu s Pavlem Machulou se totiž podle mě mimořádně vydařilo, a to nejen výborným počasím, ale i složením členů naší výpravy.

Musím se přiznat, že do Chorvatska jsem odjížděl lehce nervózní, jak celá akce proběhne. Přeci jen jsem zvon kostela v Tisně odbíjející pravidelně celou noc vzorně každých 15 minut a hrající zvonkohru v 7.00 každé ráno ve vzdálenosti cca 50 metrů od našich apartmánů, znal na rozdíl od ostatních z minulých návštěv a nebyl jsem si jist, jak na ně budou reagovat ostatní.

Většina z nás se pak mezi sebou skoro neznala, pro řadu lidí to byla první „ostrá“ potápěčská dovolená s ponory každý den z lodě, u někoho dokonce i první ponory na otevřené vodě vůbec, a to na ne vždy úplně klidné mořské hladině.

První den jsme vyrazili směr Kukuljari, kde jsme trénovali hlavně pořádek na lodi (resp. spíše nás k tomu nutil kapitán, já osobně mám k nepořádku vztah poměrně vřelý). Ten se nedařilo udržet zejména díky přítomnosti několika spoře oděných blondýn z konkurenční výpravy, která neměla zejména na mladší členy našeho týmu dobrý vliv. Ti se opakovaným předstíráním závad na výstroji snažili vyhnout se potápění a dostat se za jakoukoli cenu zpět na palubu, kde mezitím došlo k odložení i posledních zbytků oblečení. Po zanoření ale dusík všechny probouzející se vášně dokonale utlumil a zbytek ponoru už proběhl bez jakýchkoli problémů.

Večer proběhlo důkladnější sblížení se členů naší výpravy, které bylo na věčné přátelství zapito fefrminckou, k čemuž zahrál Patrik na kytaru několik oslavných vietnamských prostonárodních písní. Na závěr večera proběhl dokonce pokus založit multikulturní kapelu ve složení Patrik – akustická kytara a Pavel – elektrická kytara, ale bohužel se tento unikátní brněnsko-saigonský projekt nepodařilo dotáhnout do úspěšného konce.

Další den jsme se vypravili za sochou Madonny, ležící v malé kaverně v hloubce přibližně 30 metrů. První ponor vykonal dusík své, kdy se jeden potápěč pokusil sošku vysvobodit vykopáním nového tunelu, což poněkud zkomplikovalo fotografování, druhý ponor pak již proběhl vzorově.
Poslední den potápění prvního turnusu jsme nemohli zamířit jinam, než k legendárnímu vraku Francesca di Rimini. Musím konstatovat, že ponor k vraku romanticky pouze ve dvou, prost jiných potápěčů, byl nádherný zážitek i pro mě, a to bych své ponory na této lokalitě nespočítal ani na všech prstech dohromady.

V úterý pak jedna skupina odjela a volný čas do příjezdu hlavní skupiny ve čtvrtek ráno jsem trávil odpočinkem a zkoumáním ostrova na motocyklu. Ve čtvrtek ráno pak nastala dlouho očekávaná slavnostní událost – sám předseda všech předsedů, kurz direktor NAUI Petr Večeřa po dlouhých letech konečně překročil chorvatské hranice a dorazil do Tisna. Nám se podařilo izolovat ho alespoň první den od domorodců, než se aklimatizoval a zjistil, že jsou vlastně milí a přátelští, čímž jsme politicky předešli všem konfliktům.

Po příjezdu druhé skupiny jsme nejprve předvedli předsedovi nové kousky, které jsme se mezitím naučili, zejména pak brněnskou variantu oblékání si neoprenu v moři (já to ve svém novém krásném rudém Ursuitu přeci jenom nezkoušel).

Potápěli jsme se společně na lokalitách Kaprije, Kukuljari, perličkou pak byl kromě nezbytné Francesky zejména výlet na Kornati, které jsou jak životem, tak zejména nádhernými dlouhými stěnami padajícími hluboko pod 70metrů skutečnou potápěčskou perlou Dalmácie.

Všichni naši kurzisté, tedy alespoň si to myslím, si dokončení svých kurzů užili. Jak advanced scuba diveři Lenka s Jirkou, tak i noví scuba diveři Linda s Honzou (aktuálně už vlastně taky advanced) nám dělali jen radost, v ústním závěrečném testu samotného předsedy uspěli všichni a ve finále jsme jim mohli všichni gratulovat k úspěšnému dokončení kurzů.

Na závěr jsme uspořádali menší oslavu, Petr Večeřa si podal přihlášku do klubu Chorvatsko-Českého přátelství a slíbil pravidelně si dopisovat nejméně se dvěma chorvatskými kamarády.
Návrat domů proběhl bez nejmenších komplikací a v pondělí ráno jsme už všichni seděli (nebo stáli) v práci a vzpomínali na uplynulý týden…

P.S. rád bych poděkoval ještě jednou Zuzce za výbornou kuchyni a péči, Pavlovi děkovat nebudu, jelikož mě nutil k manuální otrocké práci při ovládání lodi, na což jako prominentní pražský advokát nejsem zvyklý a čímž si to u mě dost pokazil :-)

Účastníci zájezdu:
1. Petr Řehák, instruktor trenér a hlavní organizátor
2. Petr Večeřa, kurz direktor a hlavní fanoušek Chorvatska
3. Linda Inemanová, scuba diver a aspirantka na titul „nejodolnější potápěč roku“
4. Honza Kostka, scuba diver a potápěč s největší spotřebou kyslíku
5. Patrik Dang, rescue diver a rekordman co do délky dekomprese
6. Vláďa Šteflíček, scuba diver a solo potápěč na Francesce, expert na blondýny I
7. Dan Dobrovolný, divemaster a expert na blondýny II
8. Lenka Hobzová, advanced SD a nový vylupovač vraků,
9. Jirka Hobza, advanced SD, spolumajitel zánovní kotvy
10. Jirka Soukup, to vlastně nevím, ale zodpovědně dohlížel na mladší potápěče intoxikované dusíkem
11. Tomáš Absolon, instruktor, rekordman co do prospaných hodin
12. Markéta, kurz scuba diver, pěší turistka, záložní řidič
13. Jirka, kurz scuba diver, fanoušek Franty Straky
14. tatínek Jirky, maminka Lenky

Petr Řehák