Nedávno mě zaujaly dvě události. Nebojte se, nejde ani o Bártu nebo Janouška ani o zvýšení DPH. Myslím na sté výročí potopení Titaniku a znovudosažení nejhlubšího místa na Zemi po 52 (!) letech.
Nejprve ta druhá záležitost. David Cameron si splnil jeden ze svých snů, nakonec si to může dovolit. Sestoupil na dno Mariánského příkopu u Filipín, natočil tam určitě zajímavé záběry, dokonce ve 3D, což podle mě zajistí nejen návratnost investice, nýbrž i jejího mnohonásobného zhodnocení. Nic proti tomu, kšeft je kšeft. Zajímalo by mě ale, proč to trvalo tak dlouho? Proč se člověk nezajímal o takovouto výzvu daleko dřív? Technologie na to jistě byla k dispozici. Lidé bloumali po osmitisícovkách, dnes se dá jet na Mount Everest s Čedokem (nebo s Bémem?), létá se běžně do kosmu, Amstrong a spol. běhali po Měsíci, jezdili tam v autech a moře, odkud všechen život pochází zůstával mimo? Možná přeháním, ale jen mě to vrtá v hlavě.
K prvnímu ponoru do nejhlubšího místa planety se chci vrátit v dalším článku o Augustu Picardovi, snad už příští týden. Rozhodně je to borec, který stojí za pozornost.
15.4.2012 byla neděle. Nic neobvyklého, pršelo, v televizi mizérie, nálada ve společnosti úměrná poslednímu vývoji, který mě po týdenní nepřítomnosti ničím nepřekvapil. Normálka.
Ale co přesně před sto lety? Technická revoluce se hnala světem jak splašená herka, lidé prožívali dozvuky sladkého přelomu století, na různých místech světa se lokálně bojovalo a nikdo zatím netušil, že za dveřmi si smrt brousí kosu jako nikdy před tím. Už jen dva roky budou staré časy.
A někde uprostřed Atlantiku brázdí vlny zázrak lidského umu, techniky, ale možná i nezkrotné pýchy a ctižádosti. Co se stalo té noci ví snad každý. Směs náhod, nedbalosti, podcenění a naopak hrdinství a statečnosti. Všichni jsme to viděli ve filmech a četli v knihách.
Mě snad ještě víc než tragédie Titaniku vždycky fascinovala historie jeho znovunalezení. Ta kombinace okolností a paradoxů, politických souvislostí a samozřejmě štěstí, která vedla v roce 1985 k objevení nejznámějšího vraku v dějinách. Už jen to, že nebýt studené války a bipolárního světa, nikdy by se nepostavily a tedy ani nepotopily dvě americké atomové ponorky. To je prostě neuvěřitelný paradox. Ale jedno po druhém.
Probíhají šedesátá léta, studená válka je v plném proudu, dvě supervalmoci, vládnoucí nesmyslným arzenálem atomových zbraní, schopných rozmetat naší planetu x krát po sobě, se předhánějí ve zbrojení a to i pod vodou. Američané mají náskok, ale pak zažijí první šok. Onoho osudného dne, 10. dubna 1963 (takže také výročí) provádí Thresher za doprovodu zajišťovací lodi Skylark testy v Atlantickém oceánu, zhruba 220 mil východně od Bostonu. Na palubě je 16 důstojníků, 96 námořníků a 17 civilních odborníků. Poslední hlášení, oznamující „mírné problémy s pozitivním náklonem“přicházejí v 9.13.
O minutu později už ponorka mlčí. Při vyhledávací akci za pomocí přístrojů i batiskafu, shodou okolností Picardova Trieste, který před třemi lety dosáhl dne Mariánského příkopu a nyní kotvil v San Diegu, dochází US NAVY k závěru, že Thresher implodoval a nikdo na palubě nehodu nepřežil. Pravděpodobně kvůli jedinému nekvalitnímu sváru.
O pět let později se podobná tragédie opakuje. Nukleární ponorka Scorpion je na běžné hlídkové plavbě, dne 21.5.1968 ale i ona mizí v hlubinách i s 99 členy posádky. Tentokrát je informací podstatně méně.
Zhruba o dvacet let později je úroveň znalostí a podmořských technologií na úplně jiné úrovni.
Navíc je tu muž, který se na pokroku v průzkumu mořských hlubin velmi významě podílí, pracuje v oceánografickém institutu ve Woods Hole a má velmi blízko k válečnému námořnictvu. Je totiž důstojníkem NAVY v záloze s podezřele úzkými vazbami na námořní rozvědku, což je ta správná kombinace vedoucí k pozdějšímu nalezení Titanicu, jaksi v druhém sledu. Prostě něco za něco.
Ty nám najdeš a zdokumentuješ obě ztracené ponorky a my ti poskytneme pár dní na hledání. Slovo dalo slovo a námořnictvo uvolnilo loď a finance, druhá strana dala do placu technologii v podobě podmořského robota Argo a své znalosti a obchod byl uzavřen. Stalo se tak v roce 1985 a vy už tušíte, že je řeč o Robertu Ballardovi. Ten pak dokázal i další kousky, Bizmark(1989), USS Yorktown (19.5.1998), PT-109, torpédovka, na které za války sloužil J.F.Kennedy, nálezy v Černém moři, atd.
A co jsem tím vším vlastně chtěl říci? Pouze to, že všechno souvisí se vším, že člověk umí překonávat i zdánlivě nepřekonatelné, že i špatné věci, jako v tomto případě studená válka, mohou za určitých okolností přinést i něco pozitívního, byť jen málo. Že je daleko víc možností k dělání užitečných věcí, ale lidi jsou asi nepoučitelní a spoustu energie a prostředků dokážou promarnit na neskutečné blbosti.
Petr Večeřa