2. část – do hlubin

V první části povídání o profesoru Augustu Piccardovi jsme se vznášeli ve výškách, dokonce až ve stratosféře, zaznamenali jsme několik výškových světových rekordů a z toho všeho vyplynulo, že A.P. nebyl žádný troškař. Když se do něčeho pustil, vzhlížel až k nejvyšším metám.

To platí naprosto i pro jeho rozhodnutí o dobytí mořských hlubin. A pokud říkám hlubin, myslím skutečně hlubin!

A.P. už od počátku uvažoval ve stovkách metrů a vzápětí mu ani to nestačilo, chtěl rovnou do kilometrových hloubek. Od toho se odvíjely jeho úvahy. Fyzikální zákony i lidská fyziologie vylučovaly použití skafandrů či později nezávislých dýchacích přístrojů. Tudy jeho cesta nevedla.

Vyšel tedy z jasného předpokladu, že pokud člověk chce do takovýchto hloubek, musí se chránit před účinky vnějšího tlaku. To je možné pouze v případě použití ponorného zařízení s atmosférickým tlakem uvnitř. Tím lze předejít všem rizikům působení tlaku na organizmus člověka a že jich pár je. Jen tak namátkou, hloubkové opojení, dekomprese, ztráty tepla, atd.

Na tomto místě je nutné si uvědomit, v jaké době A.P. takováto zařízení plánoval, co bylo v té době k dispozici, jaké materiály, jaký byl stupeň poznání, čeho byly schopny tehdejší technologie? Vždyť hovoříme o 30. letech minulého století! Navíc je za dveřmi válečný konflikt, který, bohužel, odloží první ponory až na konec 40. let.

Jedinou cestou je tedy nějaký druh ponorky, umožňující udržení atmosférického tlaku uvnitř. Pak už záleží „pouze“ na její konstrukci, v jaké hloubce to ještě zvládne a nedojde k její implozi.

Druhá světová válka sice, paradoxně, k pokroku v sestrojování ponorek přispěla, otázkou je, zda účelem těchto bojových strojů je v první řadě maximální hloubka. Samozřejmě že hloubka je pro bojové ponorky velkou výhodou, ale musí plnit i další funkce a tím je hloubkově velmi hendikepována.

Taková ponorka se musí pohybovat, vypouštět torpéda, pozorovat hladinu periskopy, obsahuje průlezy, ventily, vyrovnávací nádrže a mnoho dalších choulostivých míst, které jsou zásahem do celistvosti trupu, musí se těsnit a jsou proto potenciálními slabými místy, která omezují maximální konstrukční hloubku. Navíc pro působení tlaku není ideální ani její zpravidla doutníkový tvar a váha, vždyť musí nést motory, výzbroj, posádku, zásoby, palivo, atd.

Maximální operační hloubky takovýchto plavidel se pohybovaly mezi 100 – 300 metry, pod tuto hranici se ponořil v ponorce C 3 pouze Pietro Vassen, ovšem se slabým motorem a bez výzbroje.

Takovéto hloubky však A.P. neuspokojovaly, on chtěl podstatně hlouběji. Jediným řešením bylo plavidlo s podstatně tlustším trupem, který bude co nejméně narušován jakýmikoli průchody, poklopem, okny nbo nezbytnými otvory pro kabely, atd. Problémem takového zařízení byla jeho váha. To se dalo řešit v podstatě dvěma způsoby, využitím hydrostatických sil nějakého pomocného tělesa, na kterém bude plavidlo připevněno nebo prostým zavěšením batisféry na lano a jeřáb. Typickým příkladem druhého typu byla v minulosti batisféra profesora Williama Beebeho (o něm více někdy příště) a inženýra Otise Bartona. Ti zkonstruovali kulovou kabinu z železné slitiny o vnitřním průměru jen 1,37 m a stěnami o tloušťce 3,2 cm. Moc velké pohodlí tam asi nebylo. S touto první a pak i druhou batisférou se ve 30. a 40. letech dostali do značných hloubek.

1. 3.6. 1930 – 600m (bez posádky)
2. 11.6. 1930 – 435m (Beebe, Barton)
1. 17.9. 1932 – 900m (Beebe, Barton)
2. 7. 8. 1934 – 920m (bez posádk)
3. říjen 1948 – 1360m (barton)

Jistě jsou to obdivuhodné hloubky i odvaha posádky. Profesor Piccard však tyto ponory považoval za značně nebezpečné. Z jeho pohledu bylo slabým místem závěsné lano. Jistě se dá vyrobit odpovídající lano s dostatečnou nosností, ale jak potvrdil i sám Beebe, problémem bylo kmitání v důsledku proudů, vln a pohybu lodi. Posádka batisféry zažila nejednou velké otřesy i hrozivé zvuky.

Další nevýhodou batisféry bylo to, že nikdy nedosedla až na dno a pohyby zavěšené koule odháněly i ryby.

A.P. tedy uvažoval poněkud odlišně. Jak docílit toho, aby kabina mohla klesat i stoupat, tedy měnit svůj vztlak a přitom nebyla závislá na laně, které se navíc ukázalo jako značně rizikové?

Jak zajistit posádce určitou volnost tím, že nebude upoutána k lanu a přitom ji bezpečně dostat zpět na hladinu? Analogii viděl Piccard ve volném a upoutaném balonu.

Jak sám později přiznal, pohrával si s touto myšlenkou už na studiích na polytechnice v Zurichu. Tehdy zahořel tímto směrem po přečtení knihy Carla Chuna o oceánografické expedici na lodi „Valdivia“. Popisování úlovků, vytažených v hlubokomořských sítích ho zasáhlo na celý život.

Převratná myšlenka ho napadla při vzpomínkách na své vzduchoplavecké výkony. Vždyť gondola balonu je také těžší než vzduch a sama nevystoupá. Totéž platí i pro ponorné těleso. To se bez problémů ponoří, ale jak ho dostat zpět na hladinu? No přece stejně jako u balonu! A bylo to na světě. Geniální věci jsou zpravidla jednoduché. Zavěšením vodotěsné kabiny na přídavné těleso, které je schopno měnit svůj vztlak! Takhle jednoduše se zrodil batiskaf, jak ho nazval Piccard spojením dvou řeckých slov: bathus – hloubka a scaphos – loď.

Zajímavost na konec. Sám A.P. přiznal, že nejprve na studiích snil o batiskafu, zatím jen teoreticky.

Tento princip pak aplikoval na balony, které ho zavedly až do stratosféry, aby pak opačnou cestou došel zpět k batiskafům. Zajímavý propletenec. Halt komu to pálí…

A tak jako u balonů FNRS, šel i tentokrát s prosíkem na Belgický národní fond pro vědecký výzkum aby si zajistil potřebnou podporu (prachy) a postavil FNRS 2. Ale tak jednoduché to samozřejmě nebylo. A.P. čekaly spousty problémů.

Ale o tom zase někdy příště.
Zapsal: Petr Večeřa