Ve středu 4.4. večer jsme v počtu 4 potápěči a 10 nepotápěčů vyrazili směr Chorvatsko na Murter. Všichni jsme se těšili na první letošní potápění v moři, já sám jsem si to pak naplánoval jako „rehabilitační“ potápění po nešťastné události z loňského října.
Na Murter jsme dorazili ve čtvrtek ráno po bezproblémové cestě, dopoledne jsme odpočívali a po obědě vyrazili společně s druhou (čtyřčlennou) skupinou na první ponor směr Kukuljari. Ideální lokalita na rozpotápění. Počasí bylo takové neutrální, žádná nádhera, trochu vlny, ale zase nic divokého, že by se nedalo potápět.
Na Kukuljari jsme se nastrojili a naše skupina – já, Patrik a Štěpán Čapek skočili do vody a pomalu obeplouvali ostrůvek. Patrik se v polovině ponoru vynořil, jak je jeho dobrým zvykem, a plaval po hladině k lodi, jelikož byl krapet lehký. My se Štěpánem pokračovali v ponoru, celková doba byla necelých 50 minut. Já se ještě poté zanořil zkontrolovat dle dohody kotvu a vynořil se v 55 minutě.
Vynořil jsem se jako poslední a jakmile jsem vylezl na palubu, uviděl jsem kluky, jak Dušanovi dávají masáž srdce a umělé dýchání. Nemohl jsem uvěřit tomu, co se děje ….. V tu chvíli dorazila loď chorvatské policie (bez lékaře či záchranáře!!), nějakou dobu trvalo, než se jí podařilo přirazit, potom jsme přenesli Dušanovo tělo na loď a ta potom společně s několika našimi lidmi včetně lékařky, která se s námi potápěla, vyrazila směrem Tisno, kde čekala sanitka …. Od okamžiku, kdy Dušanovi selhalo srdce uplynula do jeho přeložení na chorvatskou loď přibližně hodina, aniž nabyl vědomí nebo byly obnoveny jeho životní funkce. Osobně mám proto značné pochybnosti o oficiální verzi chorvatských úřadů, podle které měl zemřít až v sanitce během převozu do nemocnice.
Jak jsem se dozvěděl následně z vyprávění, k selhání srdce došlo ještě před ponorem. Dušanova manželka se vracela na loď, necítila se dobře a rozhodla se nepotápět. Divemaster Karel jí pomohl na palubu a když se otočil po Dušanovi, ten najednou ležel na hladině bez známek života. Karel ho okamžitě vytáhl na loď a zahájil resuscitaci, zároveň byly požádány o pomoc chorvatské úřady. Jak se ostatní potápěči vynořovali, pomáhali se záchranou. Dušanovi byl aplikován i adrenalin, avšak vše bezúspěšně.
Jsem přesvědčen, že pro Dušanovu záchranu udělali všichni maximum. I přes tuto pomoc zemřel.
Jak je v naší veřejnosti dobrým zvykem, jistě se najde spousta „odborníků“, kteří tuto událost podrobně analyzují (aniž tam byli) a budou prezentovat svá moudra, co by se mělo dělat, kdyby ….
Kdyby se nepotápěl, možná by se to nestalo …. Kdyby nejel do Chorvatska, kdyby se nepotápěl na lodi, kdyby …. Sám znám obdobné úvahy více než dobře a vím jediné – nikam nevedou.
Z toho co nám vyprávěla Dušanova manželka a přátelé bylo jasné, že zemřel při tom, co měl rád, a že zemřel rychle. Ne každému se toto poštěstí. Skoro jsme se neznali, ale i tak doufám, že si na nás tam nahoře vzpomene a předá pozdravy. Zároveň by se mohl přimluvit, aby potápěči dostali chvíli volno, aby na těch nebeských základnách nebylo úplně narváno ….
Nebyly nalezeny žádné obrázky
P. Řehák
