Je pátek, sváteční den a my máme dohodnutou loď, která nás zaveze na kostel v zatopené vesnici Těchnice. Já jsem na téhle výjimečné lokalitě pár měsíců nebyl, takže jsem byl hodně nažhavený. Jirka s Martinem tam ještě nebyli. Po příjezdu jsme nejdřív probudili Líbu. On sice byl vzhůru, ale probudit přesto potřeboval. Trochu jsme podumali o podobě ponoru a nakonec jsme se rozhodli si to trochu užít. Po vývazu sjedeme na věž, pak kolem kostela zpátky, volnou vodou ke stěně a po ní vystoupat na hladinu. Já totiž strašně nerad trčím na lince v prostoru na deku.
Všechno probíhalo dobře ani uši mě tentokrát nezlobily, sestupovali jsme celkem plynule až na věž, která byla vlivem vyššího stavu vody asi ve 43 metrech. Říkal jsem si že se pěkně rozhlédnu a vyberu nejlepší cestu kolem, ale nic z toho nebylo. Viditelnost tak maximálně metr. Začali jsme klesat podle zdi a z metru byl jen půlmetr. Takže spíš po hmatu jsme odbočili za dva rohy, sestoupili až k hranici nánosu v 58 metrech, kde už nebylo vidět vůbec a pak jsme to raději otočili a vystoupali zpátky na věž k lanu. Tam jsem zjistil, ze půjčený kompas se bloknul, takže sever byl tam kam jsem zrovna mířil a to není ono. Upozornil jsem na to kluky, ti to namířili přesně ke stěně, na kterou jsme asi po 8-10 minutách plavby ve volné vodě narazili. Pak pomalu nahoru, v 21 metrech změna směsi, prohlídka baráku a sklepa v zátoce a dokončení deka v 6 metrech.
I přes bídnou viditelnost dole jsme si to užili, alespoň to všichni vehementně tvrdili. Doufám, že příště toho uvidíme trochu víc. Na závěr vzkaz církvím před restitucemi: je to dobrý, ještě stojí.
Zapsal: P. Večeřa
