V dubnu 2022 vyšel ve Washington Post zajímavý článek, zabývající se terapeutickými účinky potápění s přístrojem, jeho autorkou je Natalie B. Compton. Podle tohoto článku představuje potápění pro osoby se speciálními potřebami či hendikepem formu terapie.
Článek popisuje osudy několika hendikepovaných potápěčů a uvádí jejich osobní příběhy, související s jejich zájmem o potápění s přístrojem a zejména pak jejich osobní boj o překonávání stereotypů, které s jejich hendikepy souvisí.
Jako první popisuje příběh Tracy Schmittové. Tracy se narodila bez končetin, nemá nohy, levou ruku a na pravé ruce má pouze jediný prst. Přesto se věnuje závodně jachtingu, lyžování, leze po horách, nicméně když se chtěla věnovat potápění, narazila na nepochopení a všechny potápěčské školy, které oslovila, jí odmítly s tím, že její postižení jí neumožní stát se potápěčkou. Až po velkém úsilí se jí podařilo objevit instruktora, který se jí byl ochoten věnovat a dnes je Tracy zkušenou potápěčkou s několika sty ponorů, která cestuje a potápí se po celém světě.
Kromě potápění lidí se zdravotním postižení se článek dále zabývá potápění osob s posttraumatickým stresovým syndromem (PTSD). Základním prvkem, který dělá z potápění účinnou terapii pro osoby se zdravotním postižením či PTSD, je ticho. Pokud některá osoba prožívá velké množství traumat, je její mozek neustále ve stavu zvýšené ostražitosti. Při potápění dojde ke zklidnění, potápěč se soustředí, sleduje přístroje, komunikuje s partnerem a ostatními a dochází tím k pozitivní stimulaci jeho mozku. Profesorka Texaské státní univerzity Christine Nortonová, klinická traumatoložka a terapeutka, se věnuje speciálnímu programu pro válečné veterány Operation SCUBA, které veteránům nabízí speciální potápěčský výcvik jako formu terapie. Profesorka Nortonová zkoumala dopad tohoto programu a došla k závěru, že Operace SCUBA a podobné projekty mají terapeutický přínos „díky posílení dovedností zvládat problémy, vzájemné podpoře a hlubšímu spojení se sebou samým, ostatními a přírodou.“
V roce 2011 se konal na Kajmanských ostrovech speciální čtyřdenní potápěčský výlet za účasti výzkumníků a několika veteránů s poraněním míchy, kdy v závěrečné tiskové zprávě bylo uvedeno, že u účastníků došlo k „výraznému zlepšení svalových pohybů, zvýšení citlivosti na dotek a lehké bodnutí do nohou a současně k velkému snížení příznaků posttraumatické stresové poruchy.“
Probíhající výzkumy týkající se přínosů přístrojového potápění pro osoby s různými formami hendikepu mají velký význam proto, aby se tato aktivita mohla posunout nad rámec běžné zájmové činnosti a volno časové aktivity, což je důležité zejména pro neziskové organizace, které potřebují získávat prostředky na výcvik, vybavení nebo třeba zajišťování výletů.
Ve Spojených státech se programům pro veterány věnuje celá řada speciálních organizací, jejichž činnost zahrnuje přístrojové potápění. Patří mezi ně PFDD (Patriot for Disabled Divers), nezisková organizace věnující se výcviku vojenských veteránů s různými typy poranění. Robert Taradash, výkonný ředitel této organizace a současně potápěčský instruktor a doprovodný potápěč uvádí, že díky tomu, že pod vodou slyší pouze svůj dech, může se na něj koncentrovat a kontrolovat, dochází následně k celkovému zklidnění a uvolnění. „Všechny tyto pocity jsou pod vodou zesílené … opravdu vás to soustředí“, uvádí Taradash. Více než polovina absolventů programů vedených PFDD přišla do jejich programu s příznaky posttraumatické stresové poruchy, s traumatickým poškozením mozku nebo dalšími závažnými psychickými poruchami.
Kromě uvedené organizace se tomuto druhu potápění věnuje HSA (Handicapped Scuba Association), která vznikla už v roce 1975 v Kalifornii a je aktuálně největší potápěčskou organizací pro hendikepované potápěče.
Celý článek v originále si můžete přečíst zde.
