Vzhledem k tomu, kolik komplikací předcházelo naši cestu do Egypta (tak třeba ani ne týden před odjezdem odpadla půlka skupiny), jsme si říkali, že samotná akce bude jistě úžasnou odměnou za vytrvalost. Moje očekávání nováčka byla poměrně mlhavá, ale všechno, v co jen člověk mohl doufat, bylo dalece překonáno!
Původně slibovali, že akce bude střídmější, protože Pepa hubne, a tak nepije. Moje obavy byly ale rozptýleny už cestou na letiště, kdy v autě kolovala placatka. A že to s tou abstinencí nebude až tak žhavý se potvrdilo hned vzápětí, kdy (ač prý Petr s Pepou po poctivé čtvrteční schůzce, kdy po mnohém sčítání a odčítání došli k tomu, že si vystačíme se dvěma flaškama Metaxy), každý hezky nafasoval jeden kousek. Byla ve slevě, no neberte to…
Po pár hodinách něčeho, co by se sotva dalo nazvat spánkem, jsme se už všichni čtyři (ještě jsem nepředstavila Jirku, potápěče a velkého cestovatele) váleli na pohovkách na recepci v Lotus Bay. Slíbili, že pokoj bude tak za dvě hodiny. No možná dvě egyptské hodiny… když nás to přestalo bavit, vzal to do rukou vyjednávač Pepa a za pár minut už jsme si odnášeli klíče. Zbytek dne jsme strávili posedáváním, poleháváním a posléze sháněním jídla pro hladového Jirku:) Naši skupinu jsme přitom rozšířili o pátého člena, a sice první Metaxu, se kterou se Pepa snažil skamarádit místního barmana slovy: „Dej si, to je medicína… dělej, Alláh se nedívá.“
První potápění, první rybičky… moje dosavadní nadšení začala střídat drobná panika ve chvíli, kdy se naše loď chystala zakotvit. Všechny moje obavy ale Pepa rázně rozptyloval a za chvíli už jsem se neodvážila protestovat. Zakončil slovy: „Prostě lež, čum a nedělej žádný píčoviny..“ a on pořád nevěří, že by byl dobrej instruktor:) Před prvním skokem jsem ještě trochu otálela, ale prý mě tam hoděj, jestli neskočim… a udělali by dobře, byla to naprostá paráda! Viděli jsme rejnoka, Petr mi pod vodou názorně ukazoval, že čtverzubec je ta ryba, co se umí nafouknout. Zkrátka oči přecházely. Nebýt nepřátelského dusíku, skočila bych tam znova hned, jak jsme 
vylezli. Nakonec jsme se ale všichni dočkali a po vynikajícím obědě následoval druhý ponor. Petr mě chtěl trochu potrápit, tak nás protáhl mělčími vodami. Když mě dvakrát plácnul přes ruku, pochopila jsem, že mám zahodit inflátor a od té doby to šlo celkem hladce a i vzduchu byl rázem dostatek. Zatímco my se kochali, Pepa s Jirkou proháněli murény. Pepa prý jednu tahal za ocas, což teda nechápu, mně stačilo, aby nehybně seděla za kamenem a stejně jsem před ní, k pobavení všech ostatních, zdrhla.
První potápěcí den jsme zakončili v Diver Housu u piva a šíši, což bylo posléze označeno za „český standart“.
Druhý den pokračoval stejně slibně. Hned na začátku prvního ponoru se nám ukázala chobotnice a já dostala pochvalu za pozorovací schopnosti, když jsem objevila Stone fish. No, vlastně jsem se pak přiznala, že jsem Petrovi neukazovala ani tak ji, jako fakt skvělý houbičky… no nic:) Druhý ponor na Tobia Arba. Koníci (ne tak uplně koníci, jak jsme s odstupem zjistili, ale aspoň jejich vzdálení příbuzní…), rejnoci, perutýni. Fakt jsme viděli snad úplně všechno. V závěru pak ještě dost rychle plující hejno rybek… radši se neptám, co je prohánělo…
Další den nás dopoledne čekal vrak Salem Express. Docela foukalo a Pepa dával k dobru historky o tom, jak kdysi ve vlnách naskakoval na žebřík. Evidentně bylo na co se těšit. První dojem z vraku byl dost impozantní. My s Petrem byli jen venkovní pozorovatelé (pokud pominu nakouknutí do nákladového prostoru), kluci šli dovnitř. Zážitek to byl… ale myslím, že na vraky úplně nebudu. Pookřála jsem až u nás na palubě, s vědomím, že Salem je za námi a rybky před námi. V závěru dne mě pak na lodi čekalo překvapení v podobě oficiálního přijetí do potápěčské party – dostala jsem kartičku, jupí:) a následoval rituál s ploutví… zřejmě „polský standart“…
Ve středu nás posádka, se kterou Pepa rozpoutal nemilosrdnou polejvací válku, která nakonec chtě nechtě, více či méně zasáhla i všechny ostatní, vyvezla na Panorama Reef. Zatímco my jsme se se zatajeným dechem kochali přepadem do 300m, Pepa s Jirkou se pomalu začali měnit ve skupinku šnorchlařů:) Na otevřeném moři, kam jsme občas s respektem koukali, jsme zahlídli krásnou barakudu a cestou zpátky k lodi poctivou murénu, od který jsem díky Petrově antistresový přípravě tentokrát nezdrhla. Odpolední ponor byl zase na Panorama Reef, ale tentokrát driftovací. Pepovo „ležíš a čumíš“ tu platilo dvojnásob, „jako v divadle“, pravil Petr. Jednu z rolí sehrál i sám Napoleon. A tu hlavní (bohužel až po návratu na loď) hráli dva krásní delfíni. Kapitán byl formát a k nadšení všeho osazenstva je s lodí nějakou dobu pronásledoval, abychom se dosytosti pokochali.
Jelikož spřátelená skupinka Poláků odjížděla o den dřív než my a vypravovat loď jen pro nás čtyři nešlo, čekal nás poslední ponor z pláže na legendární lokalitě Sharm el Naga. Původně 14. nejkrásnější korálový útes na světě už trochu sešel, ale stejně bylo na co koukat. Kromě rejnoků a dalšího standartního osazenstva se nám podařilo zahlídnout i želvu! Zkrátka jsme viděli fakt všechno, co se dalo. Teda kluci doufali, že když všechno, tak všechno a potkáme nakonec i žraloka, tohle nadšení jsem ale úplně nesdílela… Někteří vám nicméně budou tvrdit, že něco velkýho tam zahlídli… otázka je, nakolik v tom má prsty jablečný tabák… :) Při obědové pauze jsme se skamarádili s velbloudem Oskarem a pak už vzhůru na poslední ponor. Podařilo se mi překonat hloubkový„osobák“, ale, ačkoli to fakt nebylo až tak schválně, jak si Petr myslí, mám stejně zakázáno to rozmazávat:) Odpoledne nás čekala prohlídka staré Safagy, na kterou jsme vyrazili na korbě polského pick-upu. Večer jsme zakončili tradičně v Diver Housu, ale po „standartním“ týdnu se do nás stěží vešlo jedno pivo. Po večeři jsme s Petrem vyrazili pro vodu… zeptejte se vyprahlého Pepy, jak to dopadlo:)
Předodletový den byl ve znamení prachu pouště. Na čtyřkolkách (průvodce se nejdřív trochu rozčiloval, že Pepa dělá kraviny, ale pak to vzdal, vytáhl hašiš a už mu bylo všechno jedno:) jsme navštívili beduínskou vesnici a trochu se pokochali zase výškami, místo hlubinou. Vrstvy prachu, které ulpěly úplně všude jsme šli smýt rovnou do moře a pro případ, že by se nějaký nalepil i zevnitř, jsme útroby propláchli pivem. Zatímco Pepu to trochu zmohlo, my se šli osvěžit (nebo zahnat hlad) šíšou a mango džusem. Po večeři jsme vyrazili na domluvenou schůzku s kamarádem Honzou, kde Pepa koupil krásnou vodnici, aby se poveselil, až se mu tady u nás po Egyptě zasteskne. Cestou z nákupů se nám trochu zatoulal Jirka, tak Pepa navrhoval, udělat příště radši brífink:) A co s načatým večerem? Náš buddy team měl jasno – když je poslední, tak kam jinam než na svoje vysezené místo v šíšárně, kde jsme kolem půlnoci usoudili, že dvě hodiny spánku nás spíš rozlámou než co jinýho a objednali radši další… Kolem třetí autobusem na letiště, a z letiště do podzimní české mizérie.
Bára Tomková, NAUI Scuba Diver
