Na březen tohoto roku jsme měli už od Vánoc naplánovaný další výlet do Maďarska, kde jsme si chtěli udělat pár ponorů v místních uzavřených prostorách. Navíc už loni jsme několika zájemcům slíbili možnost vyzkoušet si skutečný jeskynní ponor, tak jsme to spojili hezky všechno dohromady.

Jeskyně Molnar Janos v Budapešti totiž nabízí unikátní příležitost absolvovat jeskynní ponor, aniž by člověk musel vlastnit příslušnou jeskynní certifikaci. Podmínkou je potápěčská certifikace minimálně NAUI AOWD (CMAS **), případně jejich ekvivalent u jiných organizací a alespoň 50 absolvovaných ponorů. Každý zájemce musí ovládat vztlak a pak mu už jen stačí chuť do toho vyzkoušet něco nového.

Místní divecentrum MJCave, které potápění v jeskyni provozuje, zapůjčí každému potřebnou výstroj, kdy samozřejmou podmínkou pro potápění je základní jeskyňářská výstroj, tedy „dvojče“, světla, dva první stupně a křídlo. Vzhledem k teplotě vody (vstup 28° a zbytek ponoru 20°) není nutný suchý oblek.

Akci je možné (a vhodné) kombinovat i s nepotápěči, kteří mají možnost navštívit třeba vyhlášené budapešťské lázně, prohlédnout si nábřeží s budovou parlamentu a další pamětihodnosti, večer si zajít na něco dobrého a pak třeba nakoupit. Pokud bych měl doporučit něco k nákupu, pak víno Egri Bikavér je určitě dobrá volba (já tentokrát pořídil Szekszardi Bikavér, FALU BIKÁJA, a bylo super). Samozřejmě pro fanoušky sladkých vín je tu Tokaj na milion způsobů, ale to není nic pro mě.

Naše skupina (já, Fero Ondruš, Milan Kotras a Palko Duchnický z LE Divers, Slovensko) vyrazila do Maďarska napřed už ve středu večer, jelikož ve čtvrtek jsme ráno jeli z Budapešti do Szekesfeherváru navštívit divecentrum Nautilus a Tamase Miklose (NAUI CDT & TIE), který nás vzal na dva ponory na tajemnou lokalitu nazývanou Bunkr, která leží nedaleko.

Bunkr zřejmě fungoval jako součást nedalekých uhelných dolů a během 2. sv. války sloužil k ochraně místního civilního obyvatelstva před bombardováním. Nicméně žádná bližší dokumentace a informace nejsou zatím k dispozici. Na lokalitě je úžasný už samotný vstup, který se nachází v dřevěné budce, umístěné na planině v areálu továrny, kde by vás opravdu nenapadlo se potápět.

Viditelnost v bunkru byla jako vždy úžasná, co oko dohlédne a lampa dosvítí. Teplota vody cca 14°, venku bylo příjemně jarně, lehce pod mrakem. Bunkr se dá na jeden ponor proplavat celý, stačilo na to cca 50 minut. Při prvním ponoru jsme si lokalitu prohlédli jako celek, na druhém ponoru jsme se zaměřili na jednotlivé detaily. V bunkru se nachází velká spousta původního vybavení – lavice, umyvadla, osvětlení, elektroinstalace a další. V jednotlivých místnostech můžete najít telefony, různé ovládací skříně a přepínače.

Bunkr má dvě podzemní patra, spodní je v hloubce cca 17 metrů.  Bunkr má v současné době pouze jediný vstup a výstup, což samozřejmě není příliš obvyklé. Na konci spodního tunelu se nachází otevřené kovové dveře, ale za nimi je další cesta zabetonovaná a další postup proto není možný. Kam dveře vedou není známo, zřejmě jsou tunelem propojené s okolními šachtami uhelných dolů. Na oba ponory jsme použili Nitrox, já měl směs Nx 38%, což bylo pro danou hloubku skoro ideální.

Další den jsme se už přesunuli na potápění do Budapešti. Ve čtvrtek nás čekala jeskyně Molnar Janos. Venku bylo od ráno slunečno, teplota se nakonec vyšplhala až na 23°. Ve spojení s teplou vodou v jeskyni to byla úplná paráda. Čekali nás dva skoro hodinové ponory do maximální hloubky něco lehce pod 30 metrů, oba ponory s nitroxem (Nx 32%). Během ponorů jsem testoval při natáčení dvě nová videosvětla PIRATE a jsem s nimi maximálně spokojen, ale to bude na jinou reportáž.

Pro ty z vás, kteří na Molnáru ještě nebyli, musím napsat, že servis v jeskyni funguje naprosto perfektně, vše je parádně zorganizované a připravené. Pohodlný vstup do jeskyně, kompresor, transportní vozíky, možnost zapůjčení jakékoli zapomenuté výstroje, boxy na věci, sušáky, teplé a studené nápoje, nově dodělané venkovní posezení u jezírka, zkrátka nádhera. Člověk už jen vzpomíná na doby, kdy se chystalo na ponor venku na zemi a vstup do vody byl přes venkovní schodiště a úzký tunel hezky hlavou dolu ….

V pátek večer pak do hotelu začali najíždět členové naší intro skupiny. V sobou ráno v 7.00 jsme si dali na snídani krátký brífink a pak už se přesunuli do jeskyně, hezky pěšky přímo z hotelu. Všechny jsme předali do dobrých rukou místních průvodců a naše skupina tentokrát už jenom ve složení já, Fero a Palko jsme se přesunuli autem do zatopeného dolu Kobanya. Jedná se vlastně původně o důl, ve kterém se těžil vápenec. Po ukončení těžby, která tam probíhala už od roku cca 1100 do roku 1850, začal důl využívat místní pivovar a za 2. světové války tam byla vybudována továrna na letecké motory.

Místo je vhodné pro potápění, je tam nádherná viditelnost a naše poměry i příjemná teplota vody, i když samozřejmě už to není Molnár. Teplota vody byla něco přes 10°, teplota vzduch v uzavřených prostorách byla 9° (což je vlastně teplota celoroční). Lokalita opět nabízí možnost testovacího ponoru v otevřené části, ale chce to sucháč, co si budeme namlouvat …

Dali jsme si dva ponory opět s Nx 32%, čímž jsme se vyhnuli dlouhé dekompresi, které by nás jinak vzhledem k plánovaným profilům obou ponorů se vzduchem jinak čekala. Prováděl nás Soma Csecsi, což je dlouholetý NAUI Course Director a technický instruktor a jsem rád, že jsme měli možnost se konečně osobně seznámit, jelikož jsme se dosud znali jenom přes internet.

Před prvním ponorem mi praskla manžeta rukávu na suchém obleku a byl jsem proto rád, že jsem měl s sebou záložní oblek a mohl se fofrem převléknout, abych ostatní moc nezdržel. Oba ponory byly jak jinak, než super. Sám za sebe nejsem schopen se rozhodnout, jestli mě víc baví Molnár nebo Kobanya. I když tedy kdybych si měl vybrat, asi se rozhodnu podle teploty vody … 😊

Po ponorech jsem se rozloučil s Ferem a Palkem, kteří už vyrazili směr Slovensko. Mě ještě čekalo závěrečné zhodnocení akce s druhou skupinou, kde byli všichni z prvního jeskynního ponoru nadšeni. Večer jsme si zašli do nedaleké restaurace na pivo a musím přiznat, že mě maďarské pivo příjemně překvapilo. Nicméně únava byla velká a jelikož jsem slíbil, že v neděli na oběd budu doma, poseděli jsme chvilku a pak už rychle do postele.

Ráno snídaně a chvíli po sedmé už jsem vyrážel směrem ku Praze. Zbytek skupiny měl v plánu ještě dopolední prohlídku města a pak už také hurá domů. Ve 12.00 jsem už byl nachystaný na nedělní rodinný oběd.

Více fotografií najdete zde.

 

Tags: , ,