Fotografování pod hladinou aneb „Jak vyzrát na techniku“

Hned na úvod musím přiznat, že se nepovažuji za potápěče. Jsem fotograf. O to víc mě, ale lákala výzva realizovat portréty a módní focení pod hladinou. Sliboval jsem si téma skýtající neomšelé a kreativně nové záběry. A technická stránka stále populárnějšího žánru podovodní fotografie byla výzvou i ze strany technického vybavení.

Obojí se později ukázalo jako velmi mírný odhad – technická část byla skutečně vysilující výzvou (a měsíci experimentování), ale výsledné fotografie ještě předčily moje představy. Ikdyž, nutno přiznat, vše mohlo být i o něco snažší, kdybych… Zkráceně, na cestě za dobrým podvodním záběrem je nutné překonat pěknou řádku technických nástrah a vybavit se přinejmenším teoretickým základem. Vidinu dobrého snímku totiž máme každý svou, tam není třeba rad. Ale zvolit si k tomu správnou techniku a naplno využít její potenciál, to už je jiná. Proto jsem se rozhodl sepsat pár osobních postřehů, které by se snad mohli hodit i dalším nadšeným potápěčům – fotografům v lovu na dobrou fotografi.

Pytlík vs. Skořepina
Jako každý správný kutil a fotograf nedůvěříví obchodníkům, jsem nedbal nic doporučení a upozornění, že se vyplatí používat speciální fotografickou, byť na počátku dražší techniku. O to delší (a často i nervy drásající) byla moje cesta ke snímkům, které tu můžete shlédnout… Ve výsledku, jak až dnes vidím, toto experimentování ani nepřineslo původní vydinu ekonomické úspory. Ba naopak. Své, někdy až pioneersky úsměvné, pokusy s voděodolnou technikou jsem začal s tzv. měkkým pouzdrem (obalem) na fotoaparát. Ten vedle druhého a mnohem sofistikovanějšího tvrdého (přesněji skořepinového) pouzdra je sice nejsnazší ale dostupnější variantou. V praxi to v podstatě znamená, že svůj fotoaparát umístíte do trochu silnějšího igelitového „pytlíku“, který je vybaven vylepšeným uzavíráním a plastovým sklíčkem pro průhled objektivu. Slabinou takového řešení je za prvé, možnost pouze mělkých ponorů od 2 do 5m (výijmečně a spíše na vlastní riziko i více). A dále také nesnadné ovládání. Ikdyž z takového „pytlíku“ vytlačíte přebytečný vzduch a podaří se Vám jej vybavit správným množstvím olova, tak i přesto se budete muset smířit s nejistým ovládáním tlačítek fotoaparátu na pod vodou se stále „vrtícím“, klouzajícím a tvar měnícím pouzdře. Tlak vody totiž neúprosně „pytlík“ deformuje. Navíc jeho vyvážení, obvykle v dolní části pouzdra, Vám téměř znemožní fotografovat „na výšku“. Nicméně pro občasné šnorchlování na dovolené u moře či „takové to domácí“ potápění v bazéně Vám měkké pouzdro poskytne poměrně dostatečnou ochranu vašeho fotoaparátu a s trochou obratnosti i radost z výsledných záběrů.

Modrá, modrá a zase modrá
V podvodní fotografii však platí ještě další úskálí. Tedy, krom toho, že je zapotřebí techniku ochránit před vlhkostí, je dobré mít na paměti ještě specifické vlastnosti vody vůči světlu. A to, že nerovnoměrně „ořezává“ barevné spektrum procházejících paprsků světla. Což v praxi znamená, že ve skutečnosti různě barevné předměty se ve větší hloubce budou jevit všechny jednolitě modré či indigové. Je to právě proto, že na ně dopadající sluneční světlo musí na cestě k nim nejprve projít vodním sloupcem, které jej ochudí nejprve o červené, oranžové, žluté a pozdějí i zbylé barevné délky až zbyde jen fialová (ČOŽMIF). Co hůř, toto platí pro celou cestu světla až k fotoaparátu. Tedy nejprve od hladiny k objektu a pak od objektu k fotoaprátu. Fotografujete-li pak rybku ve vzdálenosi od objektivu 1 m, ale již v hloubce 2 m pod hladinou, muselo v tomto případě světlo urazit trasu celých 3 metrů. A původně oranžová rybka se tak bude jevit již dosti zeleně (v lepším případě). S tím se můžeme vypořádat hned několika způsoby. A to s různou efektivností. Pokud používáte digitální kompaktní aparát vyšší třídy nebo rovnou digitální zrcadlovku, pak jistě disponuje možností tzv. vyvážení bílé (White Balance).

Jde o určitou korekci barev, resp. posun interpretace celého barevného spektra v závislosti na nastavené teplotě světla (do teplé – červenooranžové po studenou – modrou). Prakticky se fotoaparát snaží v různých situacích dobrat „správného“, barevného podání na základně neutrálních ploch. Což výborně funguje, pokud jej použijeme při fotografování za žárovkového (typicky teplého, naoranžovělého) osvětlení, či zářivky (do zelena), kdy právě při správném nastavení příslušné hodnoty. Vyvážení bílé, bychom ani v jednom případě nepoznali původní zabarvení scény vlivem použitého umělého (zabarveného) světla na výsledný snímek. Tedy scéna by nebyla ani do oranžova ani do zelena, ale vždy správně (neutárlně) barevná, bez posunu barev oproti realitě. (Za standradní, barevně korektní osvětlení se totiž považuje denní světlo. S hodnotou okolo 5600 Kelvinů je nejběžnějším a proto pro oko nejpřirozenějším typem osvětlení.) Toto vývážení bílé (typicky označované zkratkou WB) nám sice může pomoci s dohnáním správných barev i v případě snímání pod vodou. Ale jen s částečnou úspěšností. Jak bylo totiž popsáno již výše, barvy (resp. barevné spektrum) je vodou pohlcováno nerovnoměrně. Kdežto WB působí lineráně, plošně na všechny barvy. Posuneme-li tedy WB namodralého snímku směrem k teplým tónům ve snaze neutralizovat a znovu získat „správnou“ barevnost scény, získáme snímek celkově nepřirozeně nažloutlý či dokonce do oranžova. Je to způsobeno právě tím, že modré tóny jsou v zásadě již původně zobrazovány správně a jen teplým tónům chybí dostatečné zastoupení ve snímku. Proto jej nemůžeme dostatečně napravit pouhým plošným posunem barev, resp. si tak pomůžeme jen částečně.

Řešením ztráty části barevného spektra může být umělý zdroj světla. S tím se pak můžeme pohodlně přiblížít v libovolné hloubce na libovolnou vzdálenost k fotografovanému objektu a výrazně tak zkrátíme cestu paprsků skrze vodní sloupec. Pro fotografii je takovým zdrojem světla nejčastěji blesk. Ovšem opět s voděodolnou úpravou. I zde vzniká prostor pro experimenty. Tento blesk totiž může být součástí samotného fotoparátu. A to jak v tvrdém, skořepinovém pouzdře (běžně v případě kompaktů) tak i v měkkém (pytlíkovém) pouzdře na některé zrcadlovky. V obou případech je zajištěn relativně dostatečný zdroj světla pro zobrazení korektních barev a vůbec správně „světlý“ snímek. Nevýhodou však je určitá plochost na přímo mířeného záblesku. Záběry pak mohou postrádat plastičnost, hloubku a především může docházet k „závoji“ scény díky odrazu přímého světla od všech částic (písku, planktonu, kalu) na cestě k objektu. Na snímku je tak zdůrazněn kal, někdy až v podobě neprostupného, mléčného závoje, namísto samotného fotografovaného objektu. I toto však lze v praxi úspěšně korigovat. Stačí posunout zdroj světla (blesk) od roviny objektivu směrem k svícení z boku. Typicky pak v tandemu dvou blesků, kdy jeden svítí bočně např. zprava – dodává snímku na přirozené plastičnosti a NEvytáří závoj odrazem světla od kalu zpět do objektivu – a druhý také z boku, ale tentokrát zleva – který projasňuje vržené stíny od prvního blesku a dodává scéně vyváženě prosvětlený charakter. Takové svícení Vám pomůže dosáhnout nejen barevně správných a zajímavých záběrů bez závoje, ale ještě v zásilosti na zkušenostech či chuti experimentovat, přináší možnost kreativního svícení a tak i vytváření charakteru snímků.

Ikelite a ti druzí
Pokud však chcete ovládat a určovat směr světla a tak i charakter snímku, neobejdete se bez tzv. externího blesku. To znamená samostané bleskové jednotky, zpravidla připevněné pomocí kloubového ramene k tělu pouzdra s fotoaparátem. Obvykle ještě navzájem propojené kabelem. I zde existuje celá škála systémových řešení. A nutno dodat, opět s různou funkčností.

1. První, co budete od blesku pravděpodbně chtít je, aby sám (resp. podle automatických instrukcí fotoaparátu) pod vodou správně nastavil svou sílu, intenzitu záblesku. A vy jste se mohli soustředit jen na směr světla a samotné fotografování. K takovému přenosu „příkazu“, chcete-li signálu k blesku, existují dvě cesty. Obě v zásadě vedené kabelem propojujícím blesk a fotoaparát. Signál může být buď elektrický nebo optický (tedy tok světla). První varianta, byť se to pro focení ve vodě může zdát méně logické, je ze zkušeností praktičtější. A to především proto, že systémy, které používají pro řízení blesku elektrické kabely, mívají lépe vyřešené upěvnění samotného kabelu. V případě značky Ikelite, u které jsem po mnoha více či spíše méně úspěšných experimentech s radostí zakotvil, používá šroubovací uchycení na závit. Ostatní firmy, které používají druhý typ – tedy optické kabely, řeší připevnění většinou jen vsunutím, řekněme těsnícího nástavce do prolisu na blesku. A asi nemusím ani podotýkat, jaká nemilá překvapení takové uchycení pod vodou skýtá, když na místo fotografování unikající scény, řešíte vypadávající či omylem vytažený kablík optického vlákna…
2. Né vždy však budete chtít nechávat řídit výkon blesku automatiku fotoaparátu. Buď např. proto, že sebelepší automatika nemusí být vždy vševědoucí, nebo prostě proto, že budete chtít experimentovat a mít snímek pod naprostou, manuální kontrolou. I v takovém případě, však budete opět potřebovat synchronizovat blesk a fotoaparát. A proto stále platí výše uvedené, tedy nutnost propojení kabelem. I zde stále doporučuji s vhodným a hlavně spolehlivým typem uchycení.
3. Další výhodou mnou používaných blesků od Ikelite (konkrétně DS 160/161) je jejich multifunkčnost a výdrž. Můžete je používat jako automaticky či manuálně řízené blesky a navíc jsou vybaveny i stálým světlem. Tzn. že Vám (i automatickému ostření fotoaparátu) pomáhají v horších světelných podmínkách dobře vidět (a správně zaostřit) na snímanou scénu. Krom toho jsou blesky, byť trochu objemnější, osazeny samostatným (a snadno výměnným) velkokapacitním akumulátorem, který Vám zajistí nadprůměrnou výdrž jak pro fotografování, tak např. i pro natáčení.
4. Osobně má mé sympatie Ikelite, jako tradiční výrobce podvodního příslušenství, ještě také pro šíři svého sortimentu. Jako fotograf a nadšenec do experimentování, jsem velmi brzy ocenil možnost přikoupení např. externího Controlleru pro odpalování dalšího blesku nezávisle na pevném spojení (ramenem a hlavně kabelem) s tělem pouzdra fotoaparátu. Mohu tak snadno vytvářet světelné kompozice „jako na divadle“, kdy blesk pod vodou umístím i několik metrů od fotoaparátu a prosvítím tak třeba fotografovaný objekt zezadu nebo z jiného netradičního úhlu… Zde jistě seznam příslušenství nevyčerpám, ale namátkou jsou to také nejrůznější kloubové uchycení, redukce,  různé porty a speciální objektivy nevyjímaje. Ale o tom zas třeba někdy příště…
5. Poslední, ale neméně důležitá je cena záblesků. Ikelite, v porovnání s alternativami (Olympus, Inon … atp.) nabízí vyvážený poměr mezi cenou, výkonem a spolehlivostí. Resp. v ledasčem, je podle mého názoru, s grácií předčí nejčastěji spolehlivostí a dostatečnou kontrolou nad výsledkem. Přeci jen, né každý ponor či konkrétní situace se dají opakovat!

S největší pravděpodobností jsem sice určitě opomenul celou řadu technický poznámek a odborných definic, nicméně účelem tohoto zamyšlení je spíše uspořádat a zhodnotit mé „putování“ ke spolehlivé a hlavně funkční podvodní výbavě. A to především pro ty, kteří si chtějí ušetřit čas lichými experimenty. Jednoduše pro ty, kteří se chtějí s chutí věnovat samotnému potápění a fotografování si užít pokud možno bez limitů (a zbytečných zklamání).

Autor článku: Honza Berghauer
Fotogalerie se připravuje