1. část – do stratosféry
Hnad na začátku bych měl vysvětlit, proč se první část článku o jedné významné osobnosti potápění jmenuje Do stratosféry. Zdánlivý nesmysl, ale věřte, že tomu tak není.
Auguste Piccard nebyl totiž žádný troškař, zvládnul výšky i hloubky. Byl to renesanční člověk moderní doby, se vším všudy. Komu se kdy podařilo překonat světový rekord nahoru i dolů? Myslím, že nikomu, před ním ani po něm. K tomu je ale třeba mít nejen dobrodružnou duši, ale především být svým způsobem technický génius a zároveň špičkový manažer a organizátor. Ani to by ale nestačilo. Zadarmo vám nikdo velmi drahá zařízení typu stratosférických balónů nebo hlubokomořských batiskafů nevyrobí. Piccard si ovšem poradil i s tímto problémem. Měl schopnosti přesvědčit vážené profesory, byrokraty i lampasáky aby mu poskytli potřebné finance. Když to nešlo doma v prudérním Švícarsku, zmáknul to ve svém druhém domově, Belgii a pak i za mořem, u US NAVY. Tomu říkám výkon. Ale teď pěkně popořádku.
Auguste Piccard se narodil v Basilei 28.1. 1884 jako jedno z dvojčat. Už od mala ho fascinovala věda, především fyzika. Studoval ETH v Zurichu a veleúspěšný byl pro něj rok 1922, kdy se stal profesorem fyziky v Bruselu a narodil se mu syn Jaques (o něm bude řeč později).
V roce 1927 se zúčasnil významné vědecké Solvayovy konference. Jako fyzika ho vždy přitahovaly výšky, chtěl je zkoumat, dostat se až do vytoužené stratosféry a tam studovat, mimo jiné, kosmické záření ve velkých výškách.
Už v roce 1912 se proletěl v „obyčejném“ balóně a asi to na něm zanechalo vážné stopy, prostě závislák.
Po celá dvacátá léta plánoval, počítal, připravoval různé konstrukce balónů, sháněl peníze, přesvědčoval a nakonec se dočkal. Za pomoci švícarského aeroklubu provedl několik výstupů a experimentoval, měřil, zkoumal. Vypracoval studii o rozdělení teplot plynů uvnitř balónu. Použil při tom termoelektrická čidla, rozmístěná podél osy a v pólech balónu, spojil je s přesným potenciometrem a odečítal hodnoty teplot plynu na desetiny stupně. Vše bylo, samozřejmě, vlastní konstrukce.
Stále chtěl létat výš a výš. Jednak kvůli experimentům, měření svého oblíbeného kosmického záření a pak chtěl také vyvolat zájem o letectví, které chtěl přesvědčit o výhodnosti létání ve velkých výškách, kde je menší hustota a tedy i odpor vzduchu.
Tehdy se začal zabývat konstrukcí vzduchotěsné závěsné kabiny s normálními, atmosférickými podmínkami, což se považovalo všeobecné za nemožné. K tomu byly ale nutné nemalé prostředky.
A.P. Se tedy spojil s Belgickým národním fondem pro vědecký výzkum, který založil a ochranou ruku nad ním držel sám belgický král Albert I. Ten se osobně postaral i o prosazení Piccardova projektu. Není divu, že balón s novou, převratnou gondolou byl pojmenován FNRS (tuhle zkratku si dobře zapamatujte), tedy po Fonds National Belge de la Recherche Scienifigue.
Plán byl jasný. Postupně dosáhnout stratosférických výšek, kde by bylo možné měřit kosmické záření, které proniklo zatím jen do jedné desetiny atmosféry. To ovšem zároveň znamená desetinový atmosférický tlak, tedy desetkrát menší hustota vzduchu než u hladiny moře. Ale i tady platí Archimédův zákon, čím menší hustota, tím menší vztlak a to je problém. Balón musel být obrovský, výpočty ukázaly nutnost vnitřního objemu 14000 krychlových metrů. Nahoře je vztlaková síla desetkrát menší, ale na zemi, kdyby se balón úplně napustil vodíkem(!), zvedl by 16 tun. Při výstupu se ale snižuje okolní tlak a plyn se rozpíná (nepřipomíná vám to něco z potápění?). Bylo nutné napustit ho jen z jedné pětiny a použít lehké materiály, aby se vůbec vznesl. Nic jednoduchého. Výroby se ujala německá firma Riedinger z Augsburgu. Tam byl také naplánován start. Ovšem to neznáte německé byrokraty. Balón neodpovídal normám vzduchoplavby a šlus.
Naštěstí pomohl švícerský úřad vzduchoplavby v Bernu a nějak se to už zařídilo. Zbývalo dořešit pár „drobností“ jako konstrukce 8 dvojtých okének se vzduchovou vrstvou uprostřed, zařízení na odhazování zátěže (olověné broky), později pytle s pískem s pyrotechnickým systémem odhazování. Kvůli přetlaku v kabině A.P. zdůraznil umístění poklopů, které byly větší než futra, přiléhaly totiž z vnitřní strany, do gondoly ještě před zavařením jednotlivých částí. Samozřejmě na to dělníci zapomněli a muselo se to řešit dalším chirurgickým zákrokem.
Naštěstí vše dobře dopadlo a přišel památný den, 14. 9. 1930 a balón se poprve naplnil. Ale ouha, vítr ne a ne přestat, dokonce neustále sílil a bylo nutné balón opět vypustit. Pak se čekalo, dny, týdny a nakonec měsíce.
Až 26. 5. 1931 jsou podmínky vhodné a v noci na 27. je balón naplněn. Všech 2800 metrů krychlových vodíku (jen si hrajte, už za roky bouchne vodíkem naplněný Hindenburg u New Yorku). Je připojena trochu pobouchaná kabina, která při vykládání z náklaďáku spadla a balón je upoután jedním lanem. Krátce po nastoupení dvoučlenné posádky (A.P. A Pall Kipfer) si Pall všimne, že málem porazili tovární komín. Lano nevydrželo a start byl tak trochu divoký.
Balón si to vyrazil směrem k Alpám a posádka celkem v pohodlí, včetně zajímavého topení, kdy polovina gondole byla natřena na černo a druhá na bílo a pootočením slunce buď hřálo hodně nebo málo, doputovali až na ledovec v Rakousku. Po cestě sice zažili pár nepříjemností s reguláítorem tlaku, docházel kapalný kyslík, na podlaze se objevila rozlitá rtuť z nějakého přístroje, lano, ovládající záklopku nefunguje, takže se nedá upouštět plyn a tedy klesat, navigace také nic moc. Přistání je trochu tvrdší, posádka neví, zda je v Itálii, Rakousku, či Německu. Podaří se vypustit balón, pak už jen čekat. Přes noc je trochu zima i když se dá přikrýt pláštěm balónu a ráno se musejí vydat pěšky do údolí. Cestou je objevují lyžaři, vyslaní z Gurlu a všechno dobře dopadlo. Pozoruhodná byla maximální dosažená výška 15785m.
Druhý let proběhl v daleko větší pohodě, A.P. S belgickým fyzikem Maxem Cosyncem vzlétli 18.8. 1932 ze švícarského Dubendorfu, utvořili světový výškový rekord 16940 m a bezpečně přistáli.
Následovalo dalších 27 úspěšných startů, při kterých proběhla celá řada experimentů a měření a byl neustále posouván výškový rekord až na neuvěřitelnou hodnotu 23000 m.
Příště se s A.P. Podíváme opačným směrem, tedy pod hladinu, dokonce až na nejhlubší místo naší planety.
Zapsal: P. Večeřa
