Významné osobnosti

Ten nejlepší, pravda o Carlu Brashearovi

Před pár dny jsem si po dlouhé době pustil jeden z mála potápěčských filmů z hollywoodské produkce. Jistě ho znáte, protože jste ho viděli. „Ten nejlepší“. Mám k americkým filmům odjakživa velmi rezervovaný přístup, nevím kde se to ve mně bere, ale ten limonádový, barvotiskový styl, kdy ona miluje jeho, on ji, padouch číhá a spřádá plány, prvoplánové zápletky neberou konce dokud všechno neskončí minimálně svatbou a hromadou slaďonkých dětiček. A to vše na pozadí války, exotické přírody, antiky nebo paluby Titaniku, všechno jedno.

A tak jsem si řekl: jak ono to s tím „nejlepším“ vlastně bylo doopravdy? Je na tom alespoň zbla pravdy nebo jsme zase všichni sedli na lep Paramountu nebo MGM, či jaký entertaitment to natočil? Hned na začátku musím přiznat, že na tom skutečně něco je, vlastně to je ze značné části pravda! A navíc ten příběh stojí za to. Takže kdo byl Carl Brashear a jaký byl jeho příběh?

Carl vyrůstal jako syn chudého farmáře, od malička měl rád vodu, plaval a zanořoval se, bohužel mnohdy na úkor školy. Nakonec ji ukončil v 7. třídě a začal pomáhat v místní benzínce a servisu. V roce 1948 mu bylo 17 a utekl k námořnictvu, jistě s úžasnými sny o dobrodružství a hrdinství. Jenže skončil v kuchyni jako stevard. To asi nebylo ono, toužil po něčem zcela jiném, ale z kuchyně se nakonec dostal na palubu. Dokonce absolvoval kurz plavčíka a potapěče v mělkých vodách (nevím přesně co si pod tím představit). V průběhu korejské války sloužil na palubě letadlové lodi TRIPOLI a tady přišel osudový okamžik, zlom v jeho životě. Poprve na vlastní oči uviděl potapěče US NAVY. Jak tenkrát takový potapěč vypadal? Přesně tak, jako ve filmu. Těžká výstroj US NAVY.

Americké námořnictvo používalo skafandry, které si patentově chránilo, svěřilo jejich výrobu jen několika firmám (Morse, Desco, Sroeder). Výrobky přebírali inspektoři NAVY a označovali je puncem. Takže i když byly především helmy stejné, mohly být vyrobeny v různých fabrikách. Ano, je řeč o legendárních MK V s charakteristicky zamřížovanými okénky. To bylo pro mladého Carla sousto. Okamžitě se rozhodl stát se potapěčem. Ale ouha. V té době se o rovnoprávnosti v armádě ještě nedalo mluvit. V NAVY nebyl ani jeden černý potapěč. Carl si prostě řekl: budu prvním afroameričanem, který to dokáže. Podal si žádost, ale neustále tvrdě narážel na předsudky i striktní odmítání. Těžko si představit, čím musel projít, než se v roce 1953 konečně dostal do programu pro výcvik hlubokomořských potapěčů a pak jednoho šťastného dne i do vysněné potápěčské školy „Salvage school in Bayonne“. Mimochodem se tam potkal s dalším, později legendárním potapěčem Joem Fontanou.

Život tady asi lehký neměl, jak sám později napsal, byli zde lidé, kteří ho chtěli z programu dostat, otevřeně nebo skrytě. Film tady exceluje, dějí se různé scény, události, zápletky, ztělesněné především tvrdým (místy natvrdlým) instruktorem (Robert De Niro).
Přesto Carl v říjnu 1954 složí závěrečné zkoušky a stává se salvage diverem, konečně. Začíná mu život vojenského potapěče. Nejprve se vrací na svou mateřskou loď TRIPOLI. Protože je ale asi opravdu třída, je už po třech měsících převelen na speciální, potapěčskou a záchranářskou loď OPPORTUNE. Tady mu začíná opravdový profesionální život vrcholného potapěče. Mohl by si zamnout ruce a být spokojen. To by ale nesměl být Carl, ten chtěl víc. Především se chtěl stát skutečně hloubkovým potapěčem, nejen „normálním“ s ponory do 285 stop!!!! (To si nedovedu představit, 90 metrů v těžké výstroji, někdy to zkuste).

Po 7 letech proto zamířil do vyšší potapěčské školy – U.S. Deep Sea Diving School ve Washingtonu D.C. Tady ale nastaly problémy, ne s potápěním, tam byl doma, ale s teorií. Medicína, fyzika, fyziologie, to se asi na farmě neučili. Zkrátka první pokus nedopadl dobře. Další 3 roky pracoval Carl v U.S. Armed Forces Institutu, makal na sobě, šprtal. Po těch dlouhých 3 letech se ale vrátil jeko vítěz a graduoval jako 3. v ročníku.

V roce 1966 přišla zápletka v Carlově životě. 17.ledna došlo ke kolizi bombardéru B-52 a tankovacího letounu KC-135 u pobřeží Španělska, nedaleko Palomares. To se může stát, ale náklad, který B-52 nesl nebyl jen ta ledajaký, žádný proviant nebo onuce, ale 4 atomové bomby!!! No servus, tomu říkám malér, atomovka nejtvrdšího ražení Mark 28 RI. Carl sloužil tou dobou na speciální lodi HOIST, která byla, společně s mnoha dalšími, vyslána atomovou bombu najít. Tady se zase musím na chvíli vrátit k filmu. Vzpomínáte jak Carl chodí po dně a nakonec ho zachytí ruská ponorka? To si holywoodští šíbři zase chtěli vylepšit sledovanost, vlastně zisk. Ve skutečnosti většinu práce odvedl CURV, tedy Cabel-controled Underwater Recovery Vehicle.

I tomu to však trvalo přes dva měsíce, až do 23. března. Nic proti tomu, film je film a prachy nesmrdí a lidi se krásně bojí. Pro nás je ale podstatné, že při této akci došlo ještě k jedné nemilé události, která, bohužel, poznamenala Carlův život. Padající poškozená kladka s lanem zasáhla Carla do nohy těsně pod kolenem, dost tvrdě na to, aby na 6 hodin upadl do bezvědomí. Po transportu do nejbližší vojenské nemocnice se potvrdily špatné prognózy a noha musela být nad kolenem amputována.

Pro většinu smrtelníků tragedie, konec normálního života. Pro profesionálního potapěče samozřejmě konec kariéry. Pravdivá je i ta pasáž z filmu, kdy Carl sám rozhodne o amputaci. Ve skutečnosti to tak opravdu bylo, klobouk dolů. Po zákroku byl Carl převezen do vojenské nemocnice ve Philadelphii a na zotavenou do námořního sanatoria v přístavu Portsmouth. Tam měl čekat na vyřazení z námořnictva a předčasnou penzi v březnu 1967. Jenže to neznali Carla dost dobře. Ten měl jiný nápad. Potápění. I přes značnou skepsi celého okolí, překážky ze všech stran, hlavně odpor byrokracie Carl odjel do školy pro potapěče druhé třídy v Norfolku. V takové škole už jednou začínal, vzpomínáte na Bayonne?

Tam instruktoři prohlíželi fotografie zranění, koumali a nakonec nechali Carla potápět v původní výstroji MK V – tajně. Nakonec byl Carl pozván de školy pro potapěče první třídy ve Washingtonu (tady už taky byl, vzpomínáte?). Byl podroben mnoha testům na souši i pod vodou. I v 290 liber (130 kg) těžké MK V hloubkové, heliové soupravě. Dokonce musel lézt po žebříku s ekvivalentem váhy dvou vzduchových láhví na zádech (viz foto pod článkem). Doktoři žasli a v roce 1968 povolili Carlovi návrat do aktivní služby. Dokonce po nějaký čas vedl potapěčskou školu v Norfolku. Zůstal v aktivní službě na 5 různých místech ještě dalších 12 let!

V roce 1970 se Carl Brashear stal prvním barevným U.S. Master Diverem. Z řad vojenského námořnictva odešel se ctí v roce 1979. Zemřel na respirační a srdeční problémy ve svých 75ti letech 25. července 2006.

Co říci na závěr. Tentokrát americký film nelhal ani nepřeháněl, trošičku snad poopravil některé události aby se líbily i těm, kteří se nikdy nepotápěli. To ale nevadí. Podstatná je pravda o Carlovi. A ta je neuvěřitelná, alespoň pro mě.

Zapsal: P. Večeřa

[showcase id=“3242″]




Comments are closed.

Facebook