Po mé delší pauze, způsobené malým chirurgickým zákrokem (a věkem) jsem se těšil na první zátěžový test na ostro. V tuto dobu, jako každý rok,j e vždy největší dilema viditelnost, tedy kam vyrazit. Abychom nebyli příliš zklamáni, zvolili jsme klasiku, tedy Slapy. Tam viditelnost určitě nebude. A taky že to tak dopadlo. Není nad jistotu.
Nejprve jsme zamířili na náplavku, ale odtamtud nás vyhnal nebývalý provoz. Traktory navážely jednu loď za druhou, takže jsme nejprve všechno vyložili, přeparkovali a když se přiblížily další dva návěsy, opět jsme zaparkovali, vše naložili a bylo po rozcvičce. Kam ale nyní? Naproti se nabízelo přístaviště, ale nakonec zvítězilo Záhoří, lépe řečeno Rovínek s kapličkou a stěna k bývalému hotelu.
Byli jsme čtyři, takže se rýsovala ideální sestava 2×2. To by ale jeden nejmenovaný člen orchestru nesměl zjistit, že zapomněl křídlo! Takže nejprve ve třech (ideální) a pak jeden solitér s vypújčenou výstrojí. Lepší konfiguraci si lze jen těžko představit. Protože ale další diver zkoušel nový sucháč, se kterým měl jen minimum ponorů, rozhodl se pro mělký, testovací ponor. Zbyli jsme tedy já a Jirka. Po zanoření jsme nebyli překvapeni, viditelnost tak 1 – 1,5m. Vše jak má být. Namířili jsme si to podle plánu kolem mělčiny šikmo dolů a klesali až lehce pod 40 metrů. Tam se ukázalo, že u paty stěny, na svažujícím se dně s jemným sedimentem je vzhledem k viditelnosti nutné být velmi blízko dna, což vede k mírnému kalení a riziku ztráty partnera. Navíc jsme už žuchli do deka. Takže jsme si zasignalizovali, že budeme pomalu stoupat po stěně zpátky k Rovínku.
Cestou jsme se zbavili dekozastávky, u mělčiny nás neminula bezpečnostní pauza a byli jsme venku.
I přes bídnou viditelnost (šli jsme spíš po hmatu) a vzhledem k mojí vynucené přestávce jsme byli spokojeni. Nakonec to je vždy dobrý trénink psychiky a orientace.
Na hladině jsem předal svoji výstroj nejmenovanému Karlovi se 120 bary ve dvojčeti a ten si udělal svého sólokapra.
Zapsal: Petr Večeřa
