Je tu sobota, jeden z tradičních potápěčských dnů. Celý týden jsme plánovali výlet na Borek. Byli jsme tam před 14 dny a všem se to moc líbilo. Zejména pro nás nezvyklá viditelnost byla tím nejpádnějším argumentem. Jenže plány jsou jedna věc a skutečnost druhá. Postupně začali odpadat slabší jedinci, tu kvůli nemoci, tu z lenosti, někomu přijela teta z Moravy, prostě naše řady řídly. Nakonec jsme zbyli jen dva matadoři, zdraví, zapálení a bez tet.
Ale kam jet? Těšili jsme se na změnu a snad proto jsme vyrazili na – Slapy. Sezóna lodí skončila, takže se rýsovala možnost ponoru na Náplavce. Jen aby tam nebylo vyprodáno. Naštěstí nikde nikdo, jen osamělý rybář na loďce.
Vybalujeme výstroje a domlouváme se na plánu ponoru. Nakonec vítězí naprostá klasika. Sloup. Zanořujeme se a plaveme k lince. Viditelnost je celkem dobrá, odhadem 3-4 metry. Pak zatáčíme doleva a klesáme. Viditelnost pod 20 metrů rapidně klesá, čím hloub, tím hůř. Sotva vidíme šňůru. U Svatojánského sloupu je to skoro jen na hmat, moc si ho neprohlížíme a jdeme za něj. A najednou jak když otočíte vypínačem. Pod 40 metry se rozjasňuje, ale taky ochlazuje. Termoklína jak vystřižená. Klesáme po skále asi do 45 metrů a je to nádhera, až na to deko. Začíná naskakovat. A tak zpátky nahoru do té bramboračky. A po lince k soše, kterou jsme málem přehlédli. Raději stoupáme po stěně, děláme dýpstopy a koukáme na ryby. Je tu dost okounů, celá hejna a pak najednou pěkná štika na lovu. Že by nás viděla ráda se říci nedá. Jirka ještě piluje ukázkový svič a už jsme zpátky.
Až na tu viditelnost mezi 25 – 40 metry, která by mohla být lepší, to vůbec nebyl špatný ponor.
A ta kachnička v slapské hospodě byla jen pověstnou třešničkou na dortu.
P. Večeřa
[showcase id=“3261″]
