Aktuality

Můj první ponor aneb já a barokomora…

ikelite-rx100

Ti z Vás, kdo mě znají, vědí, jak to mám s potápěním… Teoretik veliký, jen co je pravda- vždyť jsem prošla školou „starých zasloužilých potápěčských pardálů, takový ti mistři světa“, dále to doma jaksi dooost probíráme, 10 let potápěčské kariéry mého muže se na mě dost poznamenalo,
5 let v potápěčským byznyse je takový „oříšek na dortu“. A že rozlousknu kdejaký oříšek! Je libo poradit s výběrem výstroje, či najít vhodnou redukci? Cháchááá! Ale praxe?? No, to už je o krapet horší… Je pravda, že když tady povzbuzuju zákazníky, ať si ten neoprén vezmou ještě o číslo menší, oni valí oči, že do toho se přece nemůžou dostat! (já to nikdy neměla na sobě), probírám na prodejně viditelnost a teplotu českých vod (to přeci není tak studený, minulý týden to mělo 20 st!), porovnávám, jak se dýchá z téhle a téhle automatiky (teoreticky, samozřejmě), tak je to trošku nefér… Ale oni zase mají na dosah rybky, korály a kdoví co ještě a já jsem pak „jen“ obdivovatel fotografií (nevím proč, ale připomíná mi to dobu černobílých televizí, když jsme s rodiči seděli u TV a při dokumentech z moře se zasněně dívali a představovali si, jakou asi ty ryby mají barvu a jaká to musí být nádhera)…

Když se naskytla možnost jít do barokomory, neváhala jsem ani chvilku. No, možná chvilku, ale malou… A moje pocity? Tady jsou:

barokomora-01Po úvodním pohovoru s přijímací sestřičkou jsme se já, Eva, Gabka, Filip a Marek přesunuli do posluchárny za panem doktorem Sázelem, který nám vysvětlil jak vše bude probíhat, co kdy máme a nemáme dělat, že nám bude horko, pak zase zima, pak se zasmál a řekl: „No, uvidíte sami. Sám jsem si to jakožto nepotápěč zkusil, abych věděl, kam ty lidi pouštím. Opakovat to ale tedy nepotřebuju…“ Tím mě dost uklidnil. Znovu jsem se tedy ujistila, že vyrovnávání tlaku v uších se dělá stejně jako v letadle, pevně jsem stiskla lahev s pitím, župan a teplý ponožky a tedy- jdeme na to!

Barokomora mi připomínala takovou tu plechovou buňku na stavbách. Modrá, je v ní jen pět kovových židlí, nad každou z nich je kyslíková maska, na delších stranách malá podlouhlá okna, na jedné kratší straně ukazatel hloubky a teploměr, naproti dvojité dveře. A hasicí přístroj s varováním, že je zde zvýšené riziko požáru… taky uklidňující.

Každý jsme zasedli na svoje místo. Oblečeni do trička a kraťasů, vedle máme župan a teplý ponožky a lahev s vodou- odšroubovanou. Na zem dáváme lavor s vodou a s počítačema, který budou náš ponor zaznamenávat. Sedíme. Nervózní jsme všichni. Já si znovu opakuju, jestli to není blbost. Personál nám zamává, zavírá dveře a hlásí se nám do mikrofonu: „Všechno v pořádku? Můžeme začít? Všechny problémy a pocity prosíme hlásit co nejdříve, abychom mohli včas zasáhnout. Až budete dole, moc vám už nepomůžeme.“ Opět jsem se uklidnila.. Ozvalo se: „Začínáme!“. Ručička hloubkoměru začíná klesat. 1, 2, 3, 4 m, polykám, vyrovnávám, koukám po všech okolo, buší mi srdce. Během chvilky je tu strašný vedro. Začali jsme při asi 23 st a najednou je 32 st, postupně se oteplí až něco přes 40 st… Zvyšuje se i vlhkost vzduchu. Polykám vlastně pořád, hezky pomalu, v pravidelných intervalech. Jde to. Evu začínají bolet zuby. Gábina se ptá, jestli to nejde zpomalit, že to je nějaký rychlý. Nedokážu posoudit, rychlý mi to přijde od samýho začátku. Tak zpomalujeme. Jestli to mělo nějaký zásadní efekt netuším. Ale říkali, že jdeme pomaleji. Polykám a polykám. Během chvilky jsme v 18 m. Jsem Scuba Diver!!!! Přijímám gratulace od přísedících, rituály si necháme až někdy na potom…

barokomora-02A pokračujeme. Teplota a vlhkost stále stoupá, začínám mít problémy s jedním uchem. To jsme někde asi kolem 30 m. S mým pravidelným polykáním začíná mít problém můj mozek, jelikož mu stále vysílám signál „polkni“ a ono nic! Začínám být lehce vykolejena, co mám dělat?? Tlak v uchu se zvyšuje a mozek neodeslal pokyn polknout! Chci něco říct, ale uvědomím si, že to úplně moc nejde, okolo se zbytek směje. Naše hlasy se změnily na šmoulí, do toho na nás zřejmě začíná působit dusík. Takže začíná „legrace“. Ucho mi dává zabrat, mozek sem tam nějaký signál na polknutí vyšle, ale nějak se to zadrhává. Musím to říct těm nahoře! Chci to řešit s personálem, ale jaksi nejsem schopna nic vyslovit nahlas. Naše sestavička se celá směje. Jediná Eva pochopila můj problém, ale ani ona nebyla schopna zasáhnout… Pořád si ale všechno uvědomuju a tedy čekám, co bude. Lup. V uchu prasklo a po chvilce i ve druhém. Nic příjemnýho, ale zase žádná hrůza. Téměř ve stejnou chvíli byla Eva schopna nahlas předat moje trable zdravotníkům. Jen jsem zaslechla z dálky: „ Už je to v pořádku? Napijte se, to pomůže“. Co mám udělat?? Z čeho se jako mám napít?? Z tý zmáčknutý lahve, ze které se dere voda ven?? Napiju se, pomohlo to. Vtípky okolo pokračují, všichni (kromě mě a Gabky) si začínají připravovat papíry s výpočty, které jsme dostali, abychom se přesvědčili, jak jsme schopni uvažovat opojení dusíkem. Já se do počítání nehrnu. Sice bych svoje matematické schopnosti mohla schovat za dusík, jak pořád říkám- na školu se zdravotnickým zaměřením jsem šla právě kvůli mému matematickému nadání, ale mám tolik práce sama se sebou, že papíry ani ze země nezvedám. Už je tady dost horko, 40 st. Kouknu na hloubku- 60 m. Mám dávno Advanced Scuba Divera!! A před sebou dalších 20 m sestupu… co mě ještě čeká?? Polykání jsem asi nějak vynechala, nebo už to šlo automaticky, účinky dusíku se projevují víc, to byl hrozný fofr. Asi jako když sedím v hospodě u skleničky a člověk si pořád říká „už jsem opilá?“ Většinou to poznám, když si jdu odskočit a do zrcadla na sebe začnu dělat podivné grimasy… když se toto povede, vím, že už jsem..:-) Tady nic podobnýho nevyzkouším (nebo jsem to zkoušela???), ale mám pocit, jako kdybych si alkohol dala rovnou do žíly, zmáčkla píst a jedemeee…!! 70 m. Zbylých 10 m už musím nějak doklepat. Jsem celá lehká, taková odevzdaná, oči se mi klíží, hučí a šumí mi v hlavě, všechno je ve mně smrsklý (to vypadám uvnitř jak ta flaška s vodou??). Uvědomuju si, že se vede nějaký hovor na téma maratón či co… Moc nejsem schopná ptát se na podrobnosti, zbytek se směje, asi to je teda něco vtipnýho, ale nikdo mi není schopný podat bližší informace. 75, 76, 77, 78, 79, 80 m!!!!!!! „Jsme dole“ ozve se z mikrofonu. Tak hurá. A honem nahoru. Už otočte tím knoflíkem! Dole jsme zůstali jen asi minutu, sestupovali jsme prý pomalu, tak to déle nešlo. Ale upřímně- je mi to asi úplně jedno, těším se nahoru! Něco tady hrozně píská. Možná nějaká písnička, nebo něco podobného. Nebo nějaký výstražný signál?? Nejsem schopná to zhodnotit. Slyší to všichni. Ale nijak to moc neřeší. Někdo honem počítá, zdá se mi, že mají popsané celé papíry výpočtů (když jsme vylezli, zjistila jsem, že vypočítali asi 5-7 příkladů..) Gábina drží basu s nepočítáním se mnou, upřeně koukáme na hloubku a zachytáváme alespoň malý náznak jejího pohybu nahoru. A jedem nahoru. A začíná se ochlazovat. Stejně rychle, jako když se dolu oteplovalo. Takže oblékáme župany. Filip tedy ne. Tomu je horko pořád.

barokomora-03První dekompresní zastávka je asi v 39 m. Všechno stále se vzduchem. Pocity nijak zvláštní. Jen mi je zima. A pořád tady někde něco píská! Počítač! Mohlo mi to dojít… V 18 m dostáváme pokyn, abychom si nandali kyslíkovou masku. Evě pomáhám, nějak se ji to zašmodrchalo. Mám tedy i Rescue Scuba Diver! No a pak už nic. Sedíme s přiloženou maskou, čteme si časopisy. Počítač dopískal. Hodil se do „erroru“…. Doma jsem zjistila, že signalizovat začal až někdy při výstupu, že dole asi jen pípnul…. Noooo, museli se tam dít věci…

Nahoru vystupujeme nějak přes hodinu, posledních asi 40 min s kyslíkem.
I Když jsem kyslík dýchala poctivě po celou dobu, nevyhnula jsem se svědění kůže a lehkému brnění, oboje začalo okolo zápěstí a postupovalo k loktům. Takhle si stěžovala i Gabka a Eva, chlapi ne. Zřejmě nějaká ženská záležitost…

Během poslední nejdelší přestávky si v hlavě přemítám celou mojí první zkušenost- na začátku strach a obavy, jestli jsem se nezbláznila a neměla jsem svoje místo raději přenechat někomu zkušenějšímu a nemám to raději vzít hezky popořádku. Na druhou stranu jsem mnohým svým rozhodnutím „vypálila rybník“. No, zajímavě a netradičně jsem začala…

A závěr? Hodně zajímavá zkušenost. Překvapila jsem sama sebe. Ale s rybkama okolo by to bylo určitě mnohem lepší. Tak rybky a podvodní tvorové, třeba někdy na viděnou!
Martina Řeháková




Comments are closed.

Facebook