3. část – batyskaf
V minulém díle jsme skončili povídáním o Auguste Piccardovi ve chvíli, kdy dospěl ke konečnému rozhodnutí, jaký prostředek zvolí pro cestu do hlubin oceánů. Teď už víme kdo vlastně A.P. byl. Že není řeč o žádném amatérovi nebo jen pouhém dobrodruhovi, ale že jde skutečně o renesanční osobnost, kombinovanou se špičkovým vědcem, prostě takový švícarsko – belgický Jára Cimrman.
Když se ve dvacátých a třicátých letech Piccard zaobíral myšlenkami o ponorech do velkých hloubek, zkoumal samozřejmě i pokusy svých potencionálních konkurentů (viz minulý díl).
Po prověření konkurence, zejména sestupy W. Biebeho v batyskafu, upevněném na ocelovém laně, dospěl definitivně k rozhodnutí jít úplně jinou cestou. Nezavěšený batyskaf. To se snadno řekne, ale hůř provede. Zejména je tu jedna drobná maličkost. Jak se dostat bezpečně zpátky nahoru, na hladinu? Klíčem je samozřejmě vztlak. Ale ten je potřeba až po sestupu a pobytu v plánované hloubce. Musí se tedy vytvořit až v daný okamžik. Zkrátka princip balonu, něco lehčího musí vynést něco těžkého v daném prostředí. U balonu je to jednoduché, použije se plyn lehčí než vzduch a letí se. Ale co ve vodě? Co hydrostatický tlak? Nerozmačká nádoby s plynem? Samozřejmě že ano. Musí se tedy použít kapalina, která je nestlačitelná a tou naplnit plováky, připojené k tlakovému tělesu pro posádku. Princip je tedy jasný, ale praxe ukázala, že to tak jednoduché nebude.
Ještě lepší by byla tuhá látka lehčí než voda, například lithium. 1 krychlový metr váží 350 kg, mohl by tedy vynést až 430 kg zátěže ve sladké vodě. Ale výroba tohoto kovu je minimální. Před válkou se A.P. snažil jednat s výrobci, ale nabídky se pohybovaly od 10 do 20 gramů !!! Další úvaha se týkala parafínu, jeho specifická váha je 0,9 a ve sladké vodě by vynesl zátěž 100 kg. Plováky by tedy musely být obrovské a cena značná.
Tuhé látky zklamaly, tedy zpět ke kapalinám. Nelépe se jevil benzín, při 0°C je jeho hustota 0,680 – 0,695 a jeho krychlový metr vynese 324 – 340 kg zátěže. Kdo by to řekl? Benzín je ale těkavý, jeho bod varu je někde mezi 60 – 80 °C. Jeho objem také závisí na tlaku a teplotě. To se nakonec vyřešilo otvory v plovácích, kudy mohla natékat mořská voda a vyrovnávat tlak vně a uvnitř. Po mnoha experimentech vyrobila firma Esso požadovaný benzín.
Dalším oříškem byla zátěž. Tady jde o život. Neodhodit zátěž znamená nevynořit se. To není pytlík s pískem v balonu, ale velký technický problém. Za prvé, zátěž je mimo kabinu. Potápěč tedy musí mít technickou možnost ovládat její odhození dálkově. Při mechanickém řešení by stěnou batyskafu musela procházet nějaká táhla nebo ramena. To by znamenalo těsnění a velká rizika. Jedinou cestou se jevilo elektrické ovládání, což ve vodě také není ideální kvůli zkratům, ale budiš, nic lepšího není.V praxi zvítězil elektromagnet, který pod proudem drží zátěž a po vypnutí ji odhodí. V případě poruchy odhazuje také, takže se jde alespoň nahoru. Bylo však třeba odhazovat ne najednou, ale postupně. To se vyřešilo použitím železných broků a zásobníku s nálevkovytým dnem. Vypnul se proud, broky se sypaly a pak se mohl proud kdykoli opět zapnout a sypání ustalo. První batyskaf FNRS 2 měl ještě dva záložní systémy zátěže. Železný šrot, držený elektromagnetem s možností oddělování kusů po částech a pak štěrk v násypkách se záklopkami ovládanými rovněž elektricky.
Součástí systému zátěží bylo i přistávací lano. C to asi může být? Je to obdoba lana u balonů. Když se balon blíží k zemi, nejprve se jí dotkna lano se zátěží. Tím odlehčí balonu a náraz není tak prudký. Totéž bylo použito i u batyskafu FNRS 2, který měl několik spletených ocelových lan nebo u FNRS 3, u kterého byl použit řetěz. Všechny Piccardovy batyskafy byly rovněž vybaveny dvěma vrtulemi s elektrickým pohonem. Ty umožnily rozšířit prostor k průzkumu.
Nyní je tedy jasné, jakou cestou se vydal Auguste Piccard pro sestupy do hlubin oceánů. Jak vyřešil řadu technických problémů. Příště už se vydáme do hlubin i my na palubě některého z jeho batyskafů, nejprve FNRS 2, později FNRS 3 a nakonec jeho majstrštik, sestup na úplné dno, do bezmála 11 km hlubokého Mariánského příkopu.
Zapsal: P. Večeřa
